242. schůzka: Kompaktáta nebo komprdáta

Jelikož nebylo lze upáliti všechny kacířské Čechy po Lipanech ve stodolách, jelikož se je nepodařilo zničit křižáckým mečem, tak je bylo nutno umlčet jinak. Vhodným roubíkem do jejich úst se stala kompaktáta. Ti, kteří prohlédli, že si s nimi koncil šalebně zahrává, jim začali přezdívat „komprdáta“. „V neděli dne 26. srpna roku 1436. posadil se císař Zikmund na Staroměstském náměstí na vysoký trůn v oslavě královské pod korunou českou a konšelé všech tří měst pražských, složivše do rukou jeho pečeti své úřední a klíče bran městským, slibovali mu věrnost a poslušenství. On vraceje jim klíče i pečeti, odevzdal Staroměstským zároveň několik majestátů, jimiž obnovoval a tvrdil všecky jejich staré svobody. Novoměstským, kteří již po dvě léta podrobeni byli sousedům svým, navrácena jejich bývalá samostatnost.”

Basilejská kompaktáta

Ale ještě předtím, než si císař mohl na český trůn na Staroměstském náměstí pohodlně hačnout, musel podepisovat. Svůj elegantní podpis měl přičinit pod kompaktáta. Nikoli pod ta husitská, ale pod ta svoje, císařská. A ta byla jiná než tak, co s nimi přišli kališníci. Zápas o kompaktáta začal vlastně při basilejském slyšením v roce 1433, a vyvrcholil jejich přijetím a vyhlášením 5. července 1436. Dějištěm, kde byla kompaktáta formálně zveřejněna, se stala Jihlava, avšak o boj takřka o každé slovo byl nemilosrdný.

Problémy začaly už v Brně. V tomto milém městě se přihodilo to, že bylo zabráněno vyhlásit na Brnem interdikt. Podle dohod, ujednaných v Chebu, v místech, kde pobývají husité, až do přijetí kompaktát se musely bohoslužby konat odděleně jenom po domech. Když se po svém příjezdu do Brna chtěl markrabě zúčastnit obřadů svátků Božího těla v doprovodu moravských pánů, z nich mnozí byli kališníky, bylo těm kališníkům zabráněno vejít do kostela. Markrabě Albrecht celou tuto trapnou situaci zachránil tím, že se účastnil jen procesí, do chrámu nevstoupil a zůstal venku s celým svým doprovodem. Šlo však ještě o závažnější problémy než o to, jestli někoho pustí nebo nepustí do kostela. Legáti museli olomouckého biskupa připravit na to, že po uzavření dohody bude nucen přikázat moravským kněžím, aby tomu, kdo si toho bude přát, podával svátost i podobojí a způsobou a ještě ke všemu že bude muset on sám světit kališnické kněze.

Ještě horšími následky hrozil hned další incident. Tehdy o nešporách, které v brněnském chrámu sv. Petra a Pavla celebroval moravský biskup, vstoupil do chrámu Menhart z Hradce v doprovodu pana Viléma Kostky z Postupic. Biskup obřad přerušil a požádal Menharta, aby Kostkovi vysvětlit, že v jeho přítomnosti nemůže opravdu v bohoslužbách pokračovat. „Kališníci vidouce v tom urážku národa svého, chystali se hned valně k odjezdu, a jen s tíží udrženi byli v Brně prosbami jak knížete Albrechta, tak i zvláště mistra Jana Rokycany.“

Zikmund se touží vrátit na český trůn

Stárnoucí a stále víc neduhy sužovaný Zikmund toužil z řady důvodů po návratu na český trůn. Věděl, že s husitskými politiky se o jejich požadavcích shodne, protože je v podstatě přijme, v cestě mu naopak stáli svou neústupností basilejští legáti. Ti chtěli ústy jednatele Jana Palomara naprostou podřízenost husitů římské církvi. Husitská strana zase směřovala k zemské církvi, i když už nikoli jako výhradně kališnické. Zikmund to všechno poslouchal a všeho toho dohadování měl už dost. Když dostal slovo, bez obalu řekl, kam mají se vším svým teologickým chytračením jít. Kam? Až tam. A že jemu jde především o to, aby se brzy vrátil do svého království: „U Boha živého!“ obracel se císař zvýšeným hlasem na legáty, „jsou lidé, kteří nepřejí, abych já vešel ve své dědictví: ale já vejdu v ně a proto zemru jako dobrý katolík! Co pak jest ten sbor basilejský? Co vykonal dobrého? Chtěl by leda obmezovati a rušiti moc papežovu i císařovu; nedovede-li ani upokojiti Čechů, bude po něm tolik, jako po jiných sborech!“

Legáti sice protestovali, že se vměšuje do církevních záležitostí a míchá dohromady záležitosti duchovní a světské, ale začali zuřícímu Zikmundovi ustupovat. Což se stalo zejména poté, co „Zikmund horlil proti nim dlouho a učinil legátům ten úkor, že při rozchodu toho dne nebyli častování podle obyčeje vínem z pozlacených nádob, ale ohlášeno jim jen prostě, že mohou odejít.“ Zástupci koncilu si ani neusrkli. Zikmund svým hostům z Basileje prostě nic nenabídl. Trapas. Nějakou dobu trvalo, než se Zikmund uklidnil. „Jakkoli upřímné bylo dorozumění Čechů s císařem, i jakkoli veliká povolnost jejich vůči legátům, přece dokonání všech smluv hlavních ukázalo se v Brně býti nemožným. O uznání Zikmunda za krále českého nebylo sice pochyby, avšak slavný obřad ten neměl se konati, leč by předcházelo konečné narovnání a smíření s církví.“ Katolíci měli být nadále trpěni tam, kde kalich nebyl v minulosti užívání. Aby se zabránilo nedorozumění, měla být všecka kališnická města a jejich fary sepsány.

Mnohem závaznější zádrhel se vyskytl kolem volby nového pražského arcibiskupa a jeho světících biskupů duchovenstvem a stavy. Jan Palomar sice v Řezně připustil, že ve staré církvi byla volba arcibiskupů a biskupů věcí příslušných kapitul, zvolence pak potvrzoval papež, v praxi však kapituly v Čechách i na Moravě respektovaly patronátní právo králů, kteří jim předkládali své kandidáty. Zikmund se postavil za právo kapitul. Jenomže v Brně legáti žádné odchylky od tohoto práva nepovolovali. Právo jmenovat biskupy si vyhrazoval koncil. Legáti koncilu mohli mít strach například z toho, že by mohl být zvolen Jan Rokycana, kterého považovali za svého úhlavního nepřítele. Zikmund řekl soukromě legátům: „Mně osobně je jedno, koho si husité zvolí! Ať si zvolí třeba osla!“

Zádrhel u třetího pražského artikulu

Když se v následujících dnech dostali zástupci obou stran k projednávání chystané dohody, tak narazili na znění třetího pražského artikulu. Basilejští vyjednávači zmírnili jeho původní znění „bez viny svatokrádežné od jiných uchvacovány být nemohou“ na mnohem mírnější formulaci „od jiných zadržovány býti nemohou.“ O svatokrádeži už ani zmínka. Jenomže husitským vyjednávačům se zdálo toto znění příliš neurčité, neboť šlo o náramně choulostivou otázku. O otázku restituce církevního majetku v revoluci obsazeného. Proto vznesli požadavek upravit znění na to, že „nespravedlivě zadržovány býti nemohou.“ Nebyla to jenom taková hra se slovíčky. Legátům bylo jasné, že slovíčkem nespravedlivě lze legalizovat spravedlivé držení, to znamená držení na základě císařských zástav nebo jiných zvyklostí. Což bylo trochu komplikované, ale hlavní je to, co Zikmund mohl basilejským legátům po svých radech vzkázat. A to bylo,že čeští páni přislíbili, že se v budoucnu restituci nebudou bránit.

„Sněm pražský ke dni svatého Matouše (21. září) rozepsaný počal se teprve na počátku měsíce října; i stal se tak hlučným, jak důležitá byla jeho úloha – jednalo se o stvrzení toho, co v Brně umluveno bylo. Těžkosti o to byly nemalé. Ta strana, která již dříve nepřála jednání s Basilejskými, brala sobě posilu z odporu legátů a ze ztenčování čím dále tím patrnějšího všech práv a nadějí českých. Jí napomáhali vyslanci a služebníci krále polského, kteří nepřejíce králi Zikmundovi Českého království, popuzovali proti němu i proti sboru a slibovali pomoc i ochranu od krále svého. Přívrženci této strany byli někteří šlechtici a zvláště mnohá města. Nakonec však uzavřeno bylo konečně uznati, potvrditi a vykonati vše, co v Brně slíbeno bylo, arci v naději té, že císař dostojí slovům svým. Země podvolila se tudíž k poslušenství netoliko vůči sboru a církvi římské, ale také vůči císaři římskému co králi českému – jen jediné město Hradec Králové odepřelo hlasu svého.“

Slibů a prdů vejde se do pytle mnoho.

Jinak se ale zdá, že Zikmund šel v podstatě kališnickým Čechům na ruku. On jim vlastně slíbil, co jenom mohl. A to je právě to. Slíbil. A o slibech věděli dosti naši předkové již za časů Zikmundových. Jedno takové pěkné přísloví si říkali. Jadrné, ale trefné: „Slibů a prdů vejde se do pytle mnoho.“ Z čehož se usuzovati, že Zikmund své četné sliby později neplnil, z toho vyplývá, že císař byl věrolomník, falešný hráč. Ale – tak přísně se na to zase středověká politická morálka nedívala. Ona totiž podobné chování připouštěla a císař, ten nebyl žádnou výjimkou. Jednou na výtky českých pánů, že své závazky nedodržuje, příznačně odpověděl: „Vám jsem slíbil. Jim (tzn. legátům) jsem přísahal.“

„Nejdůležitějším skutkem tohoto sněmu byla dne 21. října předsevzatá volba jak arcibiskupa pražského, tak i dvou podbiskupů. K tomu cíli byli vydáni sněmu dva páni (Menhart i Ptáček), dva rytíři, tři měšťané a devět kněží z celého království, které v tajném sezení zvolili arcibiskupa, poctivého mistra Jana z Rokycan, a biskupy, poctivé kněze Martina Lupáče u Chrudimě a Václava z Mýta, kteréžto veškeren sněm přijal jest za pravého arcibiskupa i biskupy. Rokycana netoliko na oko, ale opravdově odpíral se důstojenství podávaného, předvídaje své při něm nesnáze, a chtěje, jak pravil, raději poslouchati, než poroučeti; ale strana panující neznala muže způsobilejšího a tak jej donutila, že po dlouhém zdráhání svolil konečně. Avšak zvolení jeho mělo zůstati přísným tajemstvím volitelů samých, až by císař Zikmund dal jemu také hlas svůj. Jmenováni tudíž poslové, jež měli o to bez meškání vypraviti se do Uher.“

Nedůvěra v Zikmundovo jednání

A právě tam, totiž v Uhrách, tahanice a strkanice kolem kompaktát nabraly obrátek. Dějiště dalšího kola se jmenovalo Székesfehérvár mezi Balatonem a Budínem. Česky říkáme Székesfehéváru Stoličný Bělehrad. Hlavním řečníkem za českou stranu se stal staroměstský první radní Jan Velvar. Snad to bylo jenom díky jeho plynné latině, ale každopádně vystupoval jako politik, který se nedá chytit na žádnou vějičku. „Ten Velvar všechno zkazí!“ stěžoval si Zikmund legátům. Zikmund lavíroval mezi delegacemi jak mohl, a tak mu nakonec nedůvěřovali jak Češi, tak i legáti: Jedni říkali, že stejně nesplní svoje sliby, druzí, že po svém přijetí za krále stejně nezavede v Čechách staré pořádky. Jeden z legátů si skutečně ve svém diáři poznamenal, že jim Zikmund ústně sdělil, že „v mnoha věcech byl nucen Čechům zastírat pravý stav věcí, aby se mohl domoci království, a že až se tak stane, všechno se vrátí do původního, dobrého stavu.“

Zikmundovi se ta oboustranná nedůvěra zřejmě donesla, takže se rozhorlil velice: „Vidím, že vina všecka již jen na mne se uvaluje; toho jsem si já svou péčí o dobro církve i o království české věru nezasloužil. Pokud jsem byl v Itálii, vyjednávání dosti dobře se dařilo. Proto já nyní ustoupím zase a raději odřeknu se království českého, i nechci více o ně státi ani dbáti. Však ono proto bez krále nebude – přijdeť jiný, který vám snad povolnější se učiní; s tím vyjednávejte si jak chcete, mne již nechejte v pokoji!“ No ale on to zase tak doslovně nemyslel... Nebo ano? Samozřejmě že ne. Byla to taková bublina, kterou vypouštějí politikové v okamžiku, když chtějí, ať je ti druzí přesvědčují o jejich nepostradatelnosti.

Sedm opatření

Pak už se věci hnuly kupředu, takže Zikmund mohl vydat v jazyce latinském a českém zlistinění svých rozhodnutí. Těch zlistiněných Zikmundových opatření bylo sedm: K čemu všechny ty korunované, šlechtické, duchovní i měšťanské hlavy po dlouhých měsících diskuse dospěly? Tak – za prvé: „Duchovní beneficia nebudou udělována cizincům.“ A je tu opatření číslo dvě: „Nikdo nebude předvoláván nebo souzen soudy nacházejícími se mimo království a markrabství.“ Za třetí: „Přijímající podjednou budou trpěni jen v místech, kde se doposud podobojí nepřijímalo, a z tohoto důvodu budou sepsány fary podobojí.“ A máme tu ustanovení čtvrté: „Pražského arcibiskupa a biskupy sufragány, o jejichž potvrzení se Zikmund postará, budou volit šlechtici, zemané, zástupci Prahy a jiných měst spolu s kněžstvem a jim bude podřízeno všechno duchovenstvo pražského arcibiskupství.“ A jsme u pátého opatření: „Arcibiskup bude moci osoby způsobilé světit na kněze jak podjednou, tak podobojí.“ Bod v pořadí šestý: „Protože svoboda přijímání podobojí bude povolena jak českému království, tak moravskému markrabství, zajistí biskup olomoucký a litomyšlský podávávání pod obojí způsobou osobám, které o to požádají, a v osadách, kde to bylo dříve zvykem, a také svěcení způsobilých kněží.“ A budeme pomalu končit, protože je tu paragraf numerus 7: „Zikmund slovem císařským slibuje i za své nástupce zmíněná ustanovení zachovávat a dosáhnout souhlas i potvrzení od koncilu a papeže.“

Tak, a teď už všechno jenom podepsat. Ano, v Jihlavě. Tu Jihlavu navrhli Češi, kteří už chtěli všecky ty smlouvy mít uzavřené, a u Jihlavy pak zůstalo i přes protesty legátů, kteří dávali přednost Praze. Datum? Několikrát se odkládalo... až začátkem června to vyšlo. „Na památném v dějinách českých sjezdu jihlavském bylo arci nadíti se, že ukončení tolikerých hádek, po úklidu tolikerých nesnází, po uzavření tolikerých námluv již nebude jiné péče nežli vyměniti obapolné závazky pokoje a jednoty, podati sobě ruce na slavné sbratření a chváliti Boha za dar srozumění a lásky křesťanské; ale naděje taková se nesplnila, neboť hned při první schůzce vyskytly se nové závady a úrazy, které hrozily zrušiti a zbořiti opět vše, co tak pracně posavad vystavěno bylo. Podle vůle posledního sněmu českého mělo nyní v Jihlavě ukončiti se všecko pospolu: tedy vedle kompaktát měli také arcibiskup a biskupové nově volení dojíti stvrzení svého. To ale odepřeli legátové hned naprosto, pravíce, že k potvrzení arcibiskupa i biskupa nemají žádné moci. Když jim bylo připomenuto, kterak již v Bělehradě napomínáni byli od císaře, aby mocí takovou se opatřili, odpověděli, že sice žádali o ni, ale sbor basilejský že ustanovil setrvati na tom, pokud kompaktáta stvrzena nebudou, že nelze svoliti k žádné další žádosti české. Pro takovou odpověď sněm jihlavský v prvním rozhorlení byl by bezmála se rozešel.“

Ale nerozešel. Rokycana spolkl hořkou pilulku a s kyselou tváří legátům oznámil, že zatím postačí vyhlásit kompaktáta. Spory o konečně řešení skončily oboustrannými ústupky a začátkem července byly všechny potřebné listiny sepsány a zpečetěny. Před tribunou na jihlavském náměstí se 3. července shromažďovaly davy, v radnici netrpělivě v těžkých slavnostních rouchách přešlapoval a posedával císař spolu s biskupem Filibertem. Příčinou zdržení byla žádost kališnického duchovenstva, aby četbě listin předcházelo latinské, české, německé a maďarské prohlášení o nespravedlivém nařčení Čechů, kteří jako dobří křesťané vstupují do jednoty s církví. Co legáti? Přijali ten požadavek? Nepřijali. Martin Lupáč jako mluvčí druhé strany taky necouvl, takže ve dvě hodiny odpoledne se hodnostáři mrzutě odstrojili. Trvalo celý následující den, než se podařilo ceremoniální záležitosti vyřešit.

Rozepře na katolickém obřadu

Leč temné mraky zastínily brzy slavnostní pohodu. Přihodilo se tak hned následující den. Českým kališníkům byla poprvé oficiálně povolena účast na katolických obřadech. Zúčastnili se, ovšem v tom okamžiku, kdy Rokycana začal podávat laikům z kalicha, legát Jan Palomar okamžitě prohlásil, že k tomu v katolické farní osadě nemá právo. Pobouření Češi vehementně protestovali u císaře, a tomu trvalo celých osm dní, než tu rozepři zažehnal. Mezitím však politické dohody postoupily kupředu, takže přijetí za krále měl už na dosah ruky. Konečně... Všechno se však málem jeho vinou zhatilo. Takový nepříjemný detail... Lapálie. Zástupci Prahy a Kutné Hory zjistili, že císař opomenul přivézt české královské klenoty a korunní archiv. Ta skleróza... Nebo co to bylo... 10. srpna však byly už všechny klenoty a privilegia na místě, taky zástupci českých stavů se v pořádku do Jihlavy dostavili, a 14. srpna to na jihlavském náměstí mohlo vypuknout. „Ve slavném shromáždění u přítomnosti držel řeč nejprve, hned na to si podávali ruce a Zikmund známou svou výmluvností opakoval, i odevzdal stavům v té chvíli majestát svůj na úmluvy s nimi uzavřené a slavnost ta končila se opět zpěvem Svatý Václave od všech přítomných Čechů.“

Tolik námahy a úpornosti a úsilí na straně jedné... a slávy a radosti a úlevy na straně druhé... Ledva však průvod staronového českého krále Zikmunda dorazil do hlavního města, začali Čechové říkati těm úmluvám nikoli kompaktáta, jak jim dle práva i jazyka latinského náleží, ale s ironií sobě vlastní je přejmenovali na „komprdáta“.