Zúčtování paní Anny. Příběh třicátnice, která se narodila jako muž

Před deseti lety započala změnu pohlaví. Od dětství se potýká s mnohými démony. V říjnu loňského roku se rozhodla k radikální změně a dokument tak sleduje její snahu se přízrakům minulého života postavit a odstartovat nový začátek

„Byla to jízda,” začíná své vyprávění Anna, plavovlasá třicátnice původem z Mariánských Lázní. Vyrůstala převážně v garsonce se svou babičkou. Otce nikdy nepoznala a matka žila v Plzni střídavě s různými partnery. Ty Anna neměla ráda. V jednu chvíli ji však matka ke společnému životu přiměla. „Bylo to období znásilňování, bitek a násilí,” shrnuje ho dnes mladá žena do tří slov. Matka totiž byla obětí domácího násilí a Anna toho svědkem. „Dokonce přede mnou běžně souložili, zatímco já jsem domněle spala vedle nich na gauči. Na stopořený penis matčina přítele nikdy nezapomenu. Dodnes ho mám před očima,” ošklíbá se. „Možná i proto jsem dnes asexuální,” dodává.

„Narodila jsem se jako Lukáš Nádler,” odhaluje Anna, která ženou toužila být už od raného dětství. Jako malá si v bytě, kde bydleli, vytvořila ve vestavěné skříni svůj blyštivý kýčový svět, jak ho dnes sama nazývá. Žila v něm své sny. Při každé možné příležitosti na základní škole se převlékala a vystupovala jako svůj idol – Heidi Janků. A souběžně s tím chodívala Mariánkami podle v hlavě uložených map, které město dělily na bezpečné a to, kterému se radno vyhýbat. „Lukáš byl hodně zženštilý kluk, a tak na mě lidé různě pokřikovali,” vzpomíná Anna. „Po škole kluci chodili křičet pod náš balkon, že jsem buzerant a mám vylézt. A já se strašně bála, že to babička uslyší. Styděla jsem se,” připouští. „Babička předstírala, že to neslyší. Byla jsem jí za to moc vděčná,” dodává. Snažila se také při procházkách zakrývat vlastním tělem výhled na nápis „Nádler je buzerant” nasprejovaný na budově jednoho ze zchátralých hotelů, když už se babičku nepodařilo přimět změnit trasu.

Přeměna za kasou

Když si po střední škole naplno uvědomila, že je transsexuální, a se změnou pohlaví začala, nastoupila ve svém rodišti za kasu do Penny Marketu. „Jinde mi práci nedali a já byla vděčná, že jsem něco našla,” vysvětluje. A právě jako pokladní prošla celou několikaletou přeměnou. Vztahy s kolegy na pracovišti byly na maloměstě podle ní překvapivě vřelé. „Nejdřív mi nepřišlo dobré o sobě se jmenovkou Lukáš Nádler mluvit v ženském rodě, až když jsem si změnila jméno na neutrální Issu Franků, začalo se to pomalu měnit. Pamatuju si, že to jedna starší kolegyně vzala za mě. 'Tak co? Už ti můžeme říkat v ženském rodě?' zeptala se mě jednou. A to bylo moc fajn,” vzpomíná Anna.

V momentě, kdy se odhodlala pro svůj „real life test” – tedy zkoušku života v ženské roli naplno – odstěhovala se do anonymní Prahy. A i tam pracovala v jednom z Penny Marketů. Oproti maloměstskému prostředí tam podle svých slov čelila šikaně ze strany vedoucího prodejny. „Jednou ke mně třeba přišel a řekl, že by mi tak zmaloval koule, že bych nemohla chodit. Nebo že z chlapa ženskou nikdy neuděláš. To bylo na denním pořádku. Do práce jsem chodila s křečema v břiše,” vybavuje si. A potvrzuje to také jedna z jejích kolegyní.

V té době však Annina babička prodělala mrtvici, a tak se Anna rozhodla přestěhovat zpět k ní. A pokračovala jako pokladní ve své domovině. A tam ke svému překvapení potkala budoucího manžela. „Zrovna se rozváděl a chodil se na mě koukat. Pozval mě na rande a já jsem z toho byla vedle. A tak jsem mu poslala smsku, jak se věci mají. Že jsem technicky kluk, ale do dvou let projdu změnou pohlaví. A že jestli má pořád chuť mě pozvat na rande, půjdu,” vypráví. „Dva dny to rozdejchával a pak mě na to rande pozval.”

Zúčtování

Anna se časem ke svému nastávajícímu přestěhovala na vesnici u Stříbra a spolu s ní také její babička, které se mezitím ke zdravotním potížím přidružila Alzheimerova choroba. Potřebuje tedy neustálou péči. O tom, že by ji odložila do některého z ústavů, neuvažovala. „Když mi bylo asi dvanáct, šly jsme jednou s babičkou po Mariánkách. Držely jsme se za ruce a já jí slíbila, že jí nikdy neopustím. A tak jí dnes vracím to, co obětovala ona pro mě. Prakticky mě vychovala,” popisuje. Babička však dodnes netuší, kdo Anna ve skutečnosti je a při otázce na to, kde je Lukáš, odpovídá, že v Praze. A dává se do pláče.

Romantika se ze vztahu s manželem brzy po seznámení vytratila a nahradily ji hádky a násilí. „Když mě začal dusit polštářem, myslela jsem, že to jsou mé poslední minuty. A tak jsme s babčou utekly,” vysvětluje důvody, proč se za dramatických okolností rozhodla ze vztahu odejít. A právě Annin útěk byl spouštěčem účtování s okolím, které Anna s vidinou nové životní etapy započala. Přihlásila se na vysněnou vysokou školu, aby se stala profesionální umělkyní. Rozhodla se konfrontovat matku s křivdami z dětství. Po mnoha letech se vrátila do Mariánských Lázní, aby účtovala s místy, kde se jí stalo příkoří. A rozhodla se také vyhledat svého otce. Právě při těchto transformačních událostech Annu dvoudílný dokument sleduje.