Zrod daktyloskopie. Honba za neviditelnými důkazy

Bertillonáž odkazovala na Alphonse Bertillona, který v roce 1879 začínal na pařížském policejním ředitelství jako pomocný písař. Dostal za úkol přepisovat popisy zločinců do jejich identifikačních karet a zakrátko zjistil, že texty jsou tak neurčité, že se hodí na každého druhého člověka. „Musí to přece jít lépe,“ říkal si a snažil se vymyslet systém, který by obecný popis převedl na jasné a nezaměnitelné údaje. Na lidském těle vybral soubor prvků, které se u dospělého člověka nemění, jsou neopakovatelné a dají se kdykoli snadno změřit. Zvolil jedenáct klíčových partií jako je délka a šířka hlavy, velikost uší, délka levé nohy, celková výška nebo rozpětí paží.

V době příchodu daktyloskopie byla takzvaná bertillonáž už tak rozšířená a relativně spolehlivá, že policisté neviděli důvod ji měnit za nevyzkoušenou novinku. Postupem času se ale ukázalo, že daktyloskopie založená na nezaměnitelných otiscích prstů je přece jen přesnější a rychlejší. Definitivní soumrak bertillonáže přišel v roce 1914, kdy její tvůrce zemřel.

Daktyloskopie usvědčila vraha hlídače

Daktyloskopie nepotřebovala drahé měřící přístroje. Stačil jí papír, tiskařská čerň a lupa. První zemí, která ji oficiálně přijala, se stala Argentina. U nás měl velký podíl na jejím zavedení František Protivenský. K pražské policii nastoupil v roce 1891 a s tichým souhlasem vedení založil první neoficiální databázi otisků prstů, dnes jednu z nejstarších ve střední Evropě.

Léta ji systematicky rozšiřoval a když v roce 1905 někdo zavraždil hlídače v Uměleckoprůmyslovém muzeu, našel na okně otisk prstu a na jeho základě označil za pachatele jednoho vyhlášeného recidivistu. Muž se obratem přiznal. Tento skutek policejní velení ohromil a pomohl prolomit přetrvávající nadvládu bertillonáže. Vše vyvrcholilo 9. září 1908, kdy u nás byla daktyloskopie oficiálně uznána jako jediný a nezpochybnitelný identifikační prostředek.