Zrada na trati. Příběh fenomenální automobilové závodnice Elišky Junkové

Když Alžběta Pospíšilová, dcera olomouckého zámečníka, oslavila 16. listopadu 1918 svou plnoletost, byly mladému Československu sotva tři týdny. Bystrá dívka s nadáním na jazyky a touhou cestovat stála na prahu nového věku připravená prozkoumat a přijmout jeho možnosti a výzvy.

Netušila však, že se během příštích deseti letech stane jedním ze symbolů úspěchu první republiky, milovanou a obdivovanou legendou, nepřekonatelnou automobilovou šampionkou. Jak by to také mohla tušit, vždyť poprvé v životě se autem svezla, až když jí bylo dvacet.

Eliška Junková (1927).jpg|foto: Le Sport Universel Illustré,Wikipedia Commons

 Brzy ovšem získala vlastní vůdčí list, jako jedna z prvních žen u nás, a vášeň pro motorismus rostla. Také proto, že ji mohla sdílet se sportovním automobilovým závodníkem Čeňkem Junkem, svým prvním šéfem a od roku 1922 také manželem.

Začátek a konec

Po sňatku se rozhodla změnit nejen příjmení, ale i křestní jméno a do veřejného povědomí vstoupila jako Eliška Junková. Poprvé sama startovala v závodě Lochotín Třemošná v roce 1924 a následující čtyři roky její kariéra strmě stoupala, suverénně porážela i mužské soupeře a postupně se propracovávala až k předním příčkám nejnáročnějších mezinárodních závodů.

Eliška Junková na ramenou fanoušků po Velké ceně Německa na Nürburgringu, kde získala první místo (1927)|foto:Národní muzeum Praha, CC BY 4.0, eSbírky – kulturní dědictví on-line

V roce 1928 dokončila na Sicílii jako první žena nejobávanější automobilovou trať Targa Florio. Brzy potom však přišel tragický zlom. Čeněk Junek nepřežil havárii při závodu na okruhu Nürnburgring a Eliška svou závodní dráhu ukončila.

Mít rád je důležitější než vítězit

Rozhlasová hra Zrada na trati není životopisným dokumentem, ale dramatickou fikcí, v níž v autorově licenci čeká Čeněk s Eliškou před startem na okruhu Nürnburgring na neplánovanou opravu svého vozu a mají tak rovněž neplánovaný čas dotknout se společných vzpomínek, radostí i přehlížených křivd. Ty se točí kolem Čeňkova nepodloženého podezření nad okolnostmi vztahu Elišky s prezidentem italského autoklubu Vicenzem Floriem a jejich společné snídaně v zahradě po závodě Targa Florio – je ovšem nutné upřesnit, že ve vlastním životopise Má vzpomínka je bugatti se zmínka o přátelské snídani, která byla pro autora jednou z inspirací, týkala signalizátora a „dvorného přítele“ Elišky Junkové D´Asara.

Konečně byl také čas splnit slib daný mému dvornému příteli a signalizátoru D´Asarovi v Termini-Imereze. Zval mě opětovně k návštěvě své proslulé zahrady rozložené kolem 500 let starého rodinného sídla, tehdy vlastně malebné ruiny. Říkala jsem mu vždycky ´až po závodě´ a ten okamžik nastal až ve středu ráno. To však byl den mého odjezdu a já jsem mohla uskutečnit návštěvu jen v 6 hodin ráno, protože jsem musela být k dispozici celníkům na odbavení vozu a materiálu. D´Asaro, aniž hnul brvou, akceptoval tento časný termín… (Eliška Junková: Má vzpomínka je bugatti)

8 fotografií

Hravá kompozice 

Životní a závodní dráhu mladé šampionky sleduje autor s patřičnou licencí skrze sled barevných obrazů, vzpomínek a snů. Formát hravé kompozice s velkou mírou obrazotvornosti následně naplnil režisér Jakub Doubrava společně s představiteli hlavních rolí Ivanou Uhlířovou a Martinem Pechlátem i celým realizačním týmem.