Zpříjemnit umírajícím poslední chvíle může být i naše cesta domů

V dokumentu Cesta domů se Olga Sommerová (na pozadí vizitky občanského sdružení Cesta domů) zamýšlí nad umíráním, umírajícími a jejich touhou mít u sebe své blízké. Film pak vyznívá jako hluboce lidský apel: zpříjemněme svým nejbližším jejich poslední chvíle, i my to jednou budeme potřebovat a kromě toho nás to může nečekaně obohatit.

To, že se snímek o umírání vysílá zrovna na křesťanské svátky, není podle Sommerové žádný paradox. "Život a smrt jsou spolu neodlučitelně spjaté a kdyby nebylo smrti, náš život by nikdy neměl ten rozměr, jaký má. Kdybychom žili nekonečně dlouho, nevážili bychom si toho času, který nám je vyměřen," vysvětluje režisérka a dodává: "Vztah ke smrti je ale bohužel v naší společnosti tabuizován. Způsobilo to čtyřicet let komunismu, kdy se humánní postoj nenosil. Staří lidé, rodící matky, nemocní a handicapovaní byli bráni jako méněcenní a v podstatě to tak zůstalo dodnes. Když si vezmete skutečnost, že padesát procent pohřbů v Praze je bez obřadů, tak to o něčem vypovídá."

Dokument Olgy Sommerové Cesta domů|foto: archiv ČT

Olga Sommerová chtěla svým filmem přispět k poznání, že umírání doma je svým způsobem krásné, a to pro obě strany. Ten, kdo nenechá svého blízkého umřít v nemocnici za plentou, může být spokojený a snad i šťastný. "Zažila jsem to s mámou. Měla jsem ji doma, a když zemřela, byla jsem s ní ještě celou noc. Jsem si jistá, že mě to s její smrtí smířilo nesrovnatelně víc, než kdybych ji nechala umřít v nemocnici," říká Olga Sommerová.

Její snímek Cesta domů reflektuje dvě témata - umění umírat a umění druhých doprovodit umírajícího ke smrti. "To první spočívá asi ve statečnosti a ve smíření, to druhé se teprve postupně a zřejmě dlouho bude dostávat do obecného povědomí," myslí si režisérka. Sama je ale v této otázce optimistkou. "Když mi umírala maminka a já jsem ji držela za ruku, byly u toho i moje dvě děti. Snad mě samy, díky této zkušenosti, jednou neodloží, budou se mnou a jako jsem já držela mámu, budou ony držet za ruku mě. Moc bych si to přála. Představa, že umřu sama a opuštěná se mi vůbec nelíbí." Olga Sommerová jistě není sama. Každý mezi svými blízkými někoho takového máme.