Zpěvem se zalykat, němý. Připomeňte si básníka a dramatika Václava Renče v literárním pásmu

Básník, dramatik a překladatel Václav Renč se narodil roku 1911 ve Vodochodech u Roudnice nad Labem. Vystudoval filozofii a jazykovědu na pražské filozofické fakultě. Živil se jako redaktor, za války byl spisovatelem z povolání; poté dramaturgem v Olomouci, režisérem v Brně. Roku 1951 byl zatčen a – v procesu s takzvanou Zelenou internacionálou – odsouzen na 25 let vězení. Propuštěn byl v roce 1962. Pracoval jako dramaturg v Olomouci, následně žil v Brně a věnoval se literární tvorbě a překladu. Zemřel tamtéž 30. dubna 1973.

Při amnestii s ním sehráli v Leopoldově několikadenní „propouštěcí“ scénu, aby mu v posledním okamžiku sdělili, že šlo o omyl, že propuštěn nebude. To byla pomsta. – Zavolali si ho totiž a ptali se, zda věří v Boha. Když řekl, že věří, nebyl převychován – a šel sedět na další dva roky.
Josef Hošek, Renčův spoluvězeň

Renčův tvůrčí odkaz má nemalý rozsah a značnou žánrovou šíři. Debutoval roku 1933 sbírkou Jitření, následovaly četné básnické knihy, různorodé překlady, za války dramata. Předválečná básnická tvorba souzní s Rilkovou kontemplativní artistní lyrikou, blíží se „čisté poezii“ zkoumající váhu písně. Později – kromě komorních čísel – se objevily ódy, žalmy, nábožensky laděné skladby, básně mariánské, kantáta, apostrofy upevňující křesťanskou víru.

Svobodu měl Václav Renč zakořeněnou hluboko v sobě|foto:archiv Ivana Renče

Dlouhou Renčovu publikační pauzu načas přerušilo koncem 60. let vydání bilancující sbírky Setkání s Minotaurem, výbor Skřivaní věž. Až dvoudílné vybrané spisy z roku 2000, zahrnující též verše z vězení a z pozůstalosti, reprezentativně ukazují celek básníkova díla.

Komorní výběr z Renčovy lyriky naznačuje jeho básnické tíhnutí. Zpěvný úžas počátků i – po zkušenosti vězeňského utrpení – pozdější proměnu vidění a tvaru. Básník načas opouští virtuózní píseň, užívá dlouhý (místy hymnický, jinde rozhorlený) širokodechý monumentální verš. Poté co prošel krutým labyrintem, jinak zkoumá rytmus básnické promluvy a jeho prazáklad: dech, propojení s lidským společenstvím, vesmírem. Snaží se opět nalézt „smírné světlo“ zpěvu, lyrický řád, podobu harmonie.