Zmizelé rokle, skály, rybníky a říční koryta Prahy II.
Na levém břehu Vltavy se setkáváme s Dalejským potokem, zaniklým tokem pod Pavím vrchem, Motolským potokem rozvedeným na Smíchově k zavlažování zahrad. Drobné prameny Kinského zahrady, Petřína a Strahova byly jímány systémem lokálních vodovodů.
Důležitým tokem je deprese zaniklého Malostranského potoka směřující od Tržiště Prokopskou ulicí ke Karlovu mostu. Značně změněn je i dolní tok Brusnice. V záhybu Chotkovy ulice původně u rybníčka stával mlýn, pod ním tekla Brusnice stokou na Klárov a stáčela se Cihelnou ulicí k jihu, kde za dnešním parkem ústila do Vltavy.
Na pravém břehu Vltavy je situace složitější. Už samotný Botič se dlouhým náhonem zvaným Vinní potok dělil pod Karlovem na dva samostatné toky ústící vedle sebe do Vltavy. Na Botiči stávalo několik mlýnů s rybníčky, nejstarší vznikl snad již ve 2. století pod Vyšehradem. Rovněž zrušené vyšehradské železniční nádraží stojí na ploše bývalého rybníka.
Další potok neznámého jména tekl brázdou Kateřinské ulice snad směrem ke kostelu sv. Trojice. Úzký hřbet Skalky tvořený křemenci jej odděloval od blízkého toku směřujícího od Faustova domu po severním úbočí Emauzské skály. Pod kostelem tekl téměř přímo k jihu, ale náhle se stočil na západ a ústil do velké říční zátočiny Zítkových sadů, kde se však přibližoval kostelu sv. Trojice, takže mohl strhávat vody Kateřinské ulice.
Nové Město bylo zásobováno vodami z vinohradské terasy. Jednalo se jednak o prameny v hradebním příkopu nad dnešním Národním muzeem, jednak o prameny u starodávné osady sv. Štěpána "Na rybníčku", kde již od 4. století existovaly tři rybníčky.
Neméně složitá je otázka toku přicházejícího z vinohradské terasy porušeným pruhem křemenců nad Národním muzeem a strhávající podzemní vody Vinohradské třídy. Vydatnost zdejších pramenů byla poměrně značná - 5 litrů za sekundu. Při ražbě vinohradského železničního tunelu byla voda svedena do kanalizace.
Nejmohutnějším pražským údolím je široká deprese Rokytky, která vytváří ve své spodní části v dosahu plošné i hloubkové eroze Vltavy údolí soupeřící svými rozměry s Vltavou. Podobně jako u Botiče mohutné, přímé údolí spodního toku kontrastuje s meandrujícím, nepříliš výrazným údolím toku horního. Do určité míry se s analogickou situací setkáváme i u Šáreckého potoka.
Několik pražských skal zahrnovalo podobně jako dnešní Vyšehrad až do koryta řeky, a vytvářelo tak velmi malebnou, dnes již zničenou scenérii. Poměrně nedávno (až v 18. století) byla z vojenských důvodů odlámána Barrandova skála a vytvořena pod ní pobřežní komunikace. Dřívější silnice vedla Čertovou strouhou a Malou Chuchlí přes návrší u Filmového studia Barrandov do Hlubočep.
Branická skála byla odlámána už před několika staletími a její původní tvar není možné zrekonstruovat. Podle obrazu J. Mánesa z roku 1834 si ji můžeme představit jako analogii Vyšehradu, ovšem s několika vchody do jeskyň. Rovněž Zlíchovská skála s tehdejším kostelem sv. Filipa a sv. Jakuba spadala přímo k břehu Vltavy.
Na Novém Městě nalézáme tři téměř zaniklé význačné skály. Jedná se především o mohutné skalnaté návrší Skály ši Skalky s Emauzským klášterem a se skalnatým hřbetem, pokračujícím ke kostelu sv. Jana Nepomuckého a dále k Vlčí bráně u kláštera sv. Kateřiny. Velkolepou, ale zničenou dominantou pražského břehu byla Břežská skála, která sahala od kostela sv. Václava na Zderaze až k řece. Její celková výška byla okolo 20 metrů. Menší skála vystupovala v Resslově ulici a další skalnaté výchozy byly k nepoznání odlámány pod horou sv. Apolináře, ve Viniční ulici a prakticky na všech místech, kde skála vystupovala až na povrch.
Například na vedutě z roku 1562 má Žižkův vrch tvar Kozího hřbetu s kolmou severní stěnou vytvořenou na struktuře pražského zlomu (je zde odkryt na skalním výchozu přibližně za karlínským kostelem), ale s pozvolnou jižní strání přibližně odpovídající směru vrstev. Jižní svah Žižkova vrchu je tvořen téměř souvislou lomovou frontou a dále změněn lomovými uloženinami. Lomy zcela změnily všechny křemencové výchozy například v Libni, na Parukářce, na plochém návrší pod Žižkovskou věží a zejména nad Národním muzeem, kde se ještě v předminulém století táhl dlouhý křemencový lom.
Staré osídlení pražské kotliny je tedy intimně svázáno se svým přirozeným rámcem. Prehistorická sídliště bývají koncentrována na svazích údolí a na ostrožnách. Město vzniká na suchých místech vltavské nivy, brody určují průběh komunikací a ty mají vliv na další zástavbu. Kostely jako ohniska osad často nalézáme blízko pramenů a drobných vodotečí.
