Život není pes aneb Ona ještě žije. Marta Kubišová

Marta Kubišová bude končit kariéru, nechtěl bys natočit rozhovor? Ta výzva přišla někdy v létě. Poslední turné Marty Kubišové vrcholilo v den jejích 75. narozenin 1. listopadu v Českých Budějovicích. Byl jsem tam. A bál se. Mívám respekt ke všem lidem, se kterými natáčím, ale tohle je Marta Kubišová. Ikona Pražského jara, listopadu 1989, symbol všech těch změn – alespoň pro moji generaci. Pro mě. Co mám dělat?

Koupil jsem růži a čekal, až Marta přijede na svůj poslední koncert. Byla tak milá, obyčejná, přirozená a příjemná. Zralá dáma, paní, která prožila tolik, že neřeší zbytečnosti. Dali jsme si cigaretu, vysvětlil jsem, o co mi jde, souhlasila. Okamžitě.

Jsem drzý, požádal jsem ji, abych mohl zajít k ní domů, abychom nenatáčeli ve studiu nebo v kavárně, aby se cítila dobře ve známém prostředí. Tak jsme si plácli a moje obavy nezmizely. Na co se budu ptát? Tolik bylo řečeno, tolik natočeno, dá se vymyslet něco nového?

Marta se odkrývá v mnoha podobách

Nedá. Stojím před zvonkem, zdráhám se, protože respekt mě ochromuje a pak to udělám. Otevře mi dcera Kateřina, vstupujeme do soukromí paní Marty, vaří mi kafe, kouříme a rozhovor se rozbíhá přirozeně sám. Čeho jsem se obával? Obě vyprávějí, řeč teče jako řeka, je to moc hezký pocit, jako když se člověk sejde s dávnými známými a probírá život.

Cítím se moc dobře. Přeskakujeme mezi tématy a já chápu, že nemůžu zasahovat, směrovat, jde to samo. Marta se odkrývá v mnoha podobách, beze studu, sevření, je otevřená, doma, smějeme se. A kafe má výborné. Je tak úlevné zjistit, že ona ikona, symbol, je hlavně skvělá, obyčejná ženská v tom nejlepším slova smyslu.

Marta se smála ještě doma

Ten den byla na předváděcím promítání sestřihu koncertu z Lucerny v České televizi. Do přítmí sálu se otevřely dveře, nakoukla tam hlava některého z mladých televizáků, a když viděla na plátně Martu Kubišovou, které si nevšimla v obecenstvu, povzdychla si: „Ona ještě žije?“ Marta se smála ještě doma.

Bylo mi velkou ctí.