Život bez lyží neznám, říká skikrosařka Andrea Zemanová

Těžko spočítat kolik úspěšných a medailemi ověnčených sportovců pochází z východních Čech. Stačí si vzpomenout třeba na poslední olympijské hry v Soči. Zmínit můžeme Veroniku Vítkovou, Evu Samkovou, Jaroslava Soukupa a také Andreu Zemanovou.

Po mnoha letech, kdy se Andrea věnovala alpským disciplínám, se před dvěma lety vrhla do ledových koryt skikrosových tratí a neztratila se. Zabodovala ve světovém poháru i na mistrovství světa.

Andrea Zemanová pochází ze Špindlerova Mlýna, vyrůstala s horami za domem v rodině Bohumíra Zemana. Na jeho lyžařské úspěchy si určitě vzpomínáte. Bylo tedy jasné, že sotva se postaví na nohy, přijdou na řadu i lyže. Teď má za sebou více než deset let závodní kariéry a na krku medaile z alpských disciplín i ve skikrosu.

Patřila jste k dětem, které lyžování bavilo?
Mě to strašně bavilo, proto jsem u toho zůstala doteď. Myslím, že to ani jinak, než aby to člověka bavilo. Kdyby mě to nebavilo, tak by cesta k úspěchu byla daleko složitější.

Objevily se za těch deset let nějaké okamžiky, kdy jste si říkala, že je čas s tím seknout?
Samozřejmě byly. Bylo to díky úrazům. Několikrát jsem si prožila taková pekla, ale vždy jsem byla natolik silná, že jsem se zvedla a pokračovala jsem. Konečně to přineslo nějaké ovoce. Byla to druhá plastika kolene. U první jsem si říkala, že se to stane a zvlášť u těchto zimních sportů. Když se mi stalo po dvou letech to další zranění, jen co jsem se vyhrabala z toho prvního, tak jsem si říkala, že to není možné. Bylo před olympiádou, byla jsem nešťastná, že se už se nekvalifikuji za alpské disciplíny, za to sjezdové lyžování. Říkala jsem si, buď skončím a začnu nějakou etapu života, anebo vyzkouším něco jiného. Ke skikrosu mě to vždycky táhlo a chtěla jsem to zkusit, ale nějak nebyla příležitost. Pak jsem se odhodlala to zkusit a jsem ráda, že jsem to tak udělala.

Andrea Zemanová při natáčení s Alenou Zárybnickou

Uvědomovala jste si jako dítě, že váš otec je vlastně jedním z nejlepších českých lyžařů?
Jako dítě asi moc ne. Postupem času jsem začala vnímat, že ho lidi docela znají i v zahraničí.

Nebude se vám po slalomu, když už se dva roky věnujete skikrosu, stýskat? Je tam nějaká spojitost mezi těmito disciplínami?
To víte, že trochu bude. Je to něco jiného. Začne to člověku chybět, když to dělal celý život. To mi nebrání, když dělám skikros, jít někdy na slalom. A k druhé otázce. V podstatě úplně každý, kdo je ve skikrosu, dřív jezdil alpské lyžování. Zároveň se ale musí naučit hrozně moc nových věcí. Skoky, startovní sekce a sám o sobě start jsou úplně nové věci, které jsem se také musela naučit. Když si vzpomenu, že v Soči byl můj pátý velký závod bez nějakého tréninku, tak si říkám, že to bylo úplně šílené.

Když pročítám seznam vašich posledních úspěchů, je jasné, že rok 2015 budete vzpomínat moc ráda. Například v Aare to bylo 6. a 2. místo. Vzpomenete na ty pocity při závodě a potom na bedně?
Je to nejlepší vzpomínka, co jsem kdy měla. Pamatuji si, že den předtím, jak jsem byla šestá, jsem byla hodně naštvaná, protože jsem nepostoupila o prst s Ruskou. To mě vytočilo, protože mi nešla celou tu trať předjet. Věděla jsem, že jedu rychleji, tak jsem se ještě snažila před cílem ji předjet, natahovala jsem tam ruku. Čekali jsme na ten foto finish. Ona postoupila a já šla do malého finále, kde jsem dojela druhé a celkově jsem byla šestá. Když jsem pak druhý den postoupila do velkého finále, tak jsem si říkala, že když už jsem tady, tak si jedu pro medaili.

Vyhlášení Krále bílé stopy 2015 – první místo akrobatické lyžování

Kdybyste nemohla z nějakého důvodu ve skikrosu pokračovat. Jaký sport byste si vybrala jako číslo dvě teď?
Teď už bych si nevybrala nic. Kdybych ale nedělala lyžování, tak mám ráda tenis. Ten by mě bavil.

Svého času jste za úspěch považovala postup z kvalifikace. Co budete považovat za úspěch v sezóně 2015-2016?
Za úspěch budu považovat dostat se do malého nebo do velkého finále. Takže do té osmičky ve světovém poháru.

Titulky novinových článků o vás mluví jako o krásné, tvrdohlavé a taky šílené. Prý sem tam musíte vyvracet, že je prezidentovou vnučkou.
Naštěstí nejsem. Je to jenom shoda jenom. Lidi si ze mě dělají legraci.

O tom, že s Andreou legrace je, se můžete přesvědčit ve spotu České televize:

Je teď váš tatínek rádcem, který před každým závodem nebo před sezónou, přijde s tím, že by to mělo být tak a tak?
No, občas se angažuje a dá nějaké rady. Má hodně zkušeností, které já nemám ani zdaleka. Ale dělá to v přiměřené míře. Myslím si, že ani mému novému trenérovi do toho moc nemluví.

Kdybyste měla motivovat mladé dámy k tomu, proč se skikrosu věnovat víc?
Je to skvělé. Lidi tam jsou příjemní. Atmosféra je super. Člověk na to musí být stavěný. Musí být soutěživý a nesmí se bát.

Trénink s Tomášem Krausem na Stubai 2015

Minule seděl na vašem místě náčelník horské služby Jiří Brožek a chtěl by se vás zeptat, jestli si vůbec umíte představit, že byste fungovala bez lyží?
Já v podstatě jiný život doteď ani neznám, ale bude asi muset nastoupit další etapa života, kdy u těch lyží nebudu. Nějakým způsobem bych se stejně v budoucnu chtěla pohybovat kolem sportu, protože to dělám celý život. Nemám úplně plán, co budu ve své budoucnosti ještě dělat, ale vím, že by to mělo být něco kolem sportu.

autor: ZAR
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.