Žij a nech žít. Hodnocení ostatních nás vyčerpává víc, než si myslíme. Jak se osvobodit?

Všimnout si, co se nám líbí nebo nelíbí, je přirozené. Jak vysvětluje psycholog a psychoterapeut Lukáš Dastlík, souvisí to úzce s naším orientačním a pátracím reflexem. Problém ale podle něj nastává, když hodnocení začneme vztahovat k vlastní hodnotě.

Pocity nadřazenosti i méněcennosti

„Buď si tak budeme svoji vlastní hodnotu zvyšovat tím, že budeme pyšní, že jsme lepší než ostatní, anebo naopak z toho budeme mít komplex méněcennosti. Budeme frustrovaní, nešťastní a vyčerpaní z toho, že všichni okolo mají lepší život než my. V tomto případě už souzení sebe sama i ostatních neprospívá a je destruktivní,“ říká.

Tato tendence má kořeny už v dětství. „Děti se rodí bez tendence hodnotit. Hodnotící vzorce přebírají od rodičů, učitelů a prostředí, které často staví na známkách, srovnávání a posuzování. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde se hodně soudí, v dospělosti má tendenci dělat totéž.“

Jak se osvobodit?

Prvním krokem je uvědomění si, že někoho neustále posuzujeme, že nás to stravuje a narušuje princip „žij a nech žít“. Podle psychologa pak pomáhá převádět hodnotící výroky na neutrální popisy.

Užitečné je vžít se do role hodnoceného a uvědomit si, že se ve svých soudech můžeme mýlit. Dobré je také zamyslet se nad vlastními reakcemi a prozkoumat, jakých hodnot či obav se ostatní dotýkají. „Porozumění těmto reakcím může vést k větší toleranci a menšímu vnitřnímu napětí,“ dodává Lukáš Dastlík.