Zemřel náš kolega, novinář Jiří Ješ
Ve středu 20. července zemřel, po dlouhé těžké nemoci a ve věku 85 let, významný český novinář, publicista, rozhlasák Jiří Ješ.
Svoji novinářskou dráhu začal jako tzv. píšící novinář ve Svobodném slově a Svobodných novinách. Po únoru 1948 byl vyloučen ze studií a pracoval v dělnických povoláních. Pět let strávil za mřížemi v komunistických věznicích.
V 60. letech mu bylo povoleno pořádat hudební akce, významně se mimo jiné podílel na vzniku sítě Kruhů přátel hudby, později spolupracoval se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.
Po listopadu 1989 působil především v rozhlase: na naší stanici (ČRo 2 - Praha, dnes Dvojka ČRo), v české redakci Rádia Svobodná Evropa nebo v ČRo 6. Vydal několik knih a CD se svými rozhlasovými úvahami, komentáři a rozhovory. V roce 1995 získal jako první laureát Cenu Ferdinanda Peroutky.
Připomeňme si hlas Jiřího Ješe v pořadu "Dialogy nad životem", které vedl s významnými osobnostmi hudebního světa na vlnách ČRo2 - Praha. Jiří Ješ hovoří o "jednom z nešvarů rozhlasového vysílání".
Ve vysílání Dvojky se s Jiřím Ješem rozloučil kolega Robert Tamchyna.
(Níže najdete přepis zvukového záznamu čtvrtečního ranního vysílání ČRo - 2.)
Když mi včera odpoledne řekli, že zemřel Jiří Ješ, v duchu jsem především poděkoval za ten pětaosmdesát let dlouhý a naplněný život. Všichni jsme věděli, že posledních několik let byl Jiří vážně nemocný.A když jsem si potom začal psát poznámky k dnešnímu rannímu rozloučení, nechybělo mezi nimi ani slovo: svědek.
Stejně jako nedávno zesnulý spisovatel Arnošt Lustig, byl pro mě Jiří Ješ víc než jen novinářem a pamětníkem /svým psaním, které budiž stejně jako u Ferdinanda Peroutky, označeno za politické spisovatelství/ vydával každý týden originální svědectví. Věřil síle psaného a mluveného slova a jeho komentáře byly svědectvím o tom, jak vidí události dnešní české politiky a společnosti z hlediska svých bohatých životních zkušeností.
Srovnání se zmiňovaným Ferdinandem Peroutkou se nabízí mnohem víc. Nejenom, že Jiří psal do Peroutkova Dnešku a Svobodných novin po r. 1945, ale oba také začínali v novinách, aby později strávili velkou část svých životů u rozhlasového mikrofonu. Oba nebyli v pravém slova smyslu rozhlasáci, ale pro rozhlas se naučili psát naprosto originálně. Vlastně jako by psali kapitoly do knížky. I proto se mluví o politických spisovatelích, i proto se na internetu píše o tom, že zemřel rozhlasový novinář Jiří Ješ.
A tak díky tomu, že Jiří stál o to, aby jeho texty vycházely knižně, máme sebraná Peroutkova vystoupení z vysílání Svobodné Evropy a komentáře Jiřího Ješe pohromadě. Pamatuju si, jak těžce si někdy jejich vydání probojovával a přitom dnes můžeme být rádi (a jednou to jistě doceníme), že tu díky Jiřímu máme vlastně cosi jako Peroutkovo Budování státu po 80ti letech.
Je to svým způsobem originální kronika. Věcná a hledající, nepodléhající emocím, ale opírající se o život, vzdělání a názor. Názor! Co komentář od poloviny 90. let, to jedna z drobností nebo velikostí, maličkostí nebo zapomenutelností /ale spíš zapamatovatelností/ moderní české společnosti.
Samostatnou kapitolou je pak Jiřího čeština, jeho novinářský styl a způsob psaní. Své komentáře nemusel pro knižní vydání vůbec upravovat nebo jen minimálně. Několikrát jsem byl svědkem diskusí o tom, zda Jiřího projev v rádiu není na dnešní dobu příliš pomalý, moc literární a kdesi cosi… A přitom právě v tom byla jeho originalita. Tím byl výjimečný a svůj a vím, že ho právě takové diskuse nechávaly chladným. Spíš vzbuzovaly jeho úsměv. Nechtěl se nijak přizpůsobovat, protože pak by ztratil to, co mu bylo nejvlastnější.
V r. 1997, to bylo Jiřímu 71 let, napsal své „vzpomínky současníka“ a čtenáři v tom mohli cítit jisté završení nebo ohlédnutí, ale kdeže. Co všechno Jiří Ješ napsal a proslovil a vůbec pro Český rozhlas udělal během dalších dlouhých 14 let! V době, kdy jsou už mnozí na zaslouženém odpočinku, jeho kariéra každotýdenních vystoupení u mikrofonu teprve začínala.
Na závěr, ještě jedno srovnání s Peroutkou, kterého měl Jiří Ješ jako svůj velký vzor a byl po právu prvním nositelem jeho novinářské ceny. Když se Jiří Voskovec loučil s Ferdinandem Peroutkou, tak mj. řekl: "Ty články, jak víme, byly daleko víc než pouhé politické úvodníky či zhuštěné informace. Byly to eseje, nápady, myšlenky, stanoviska, zpravodajské přehledy, komentáře k událostem v kultuře, ve veřejném životě, plermiky o umění právě tak jako o politických směrech, úvahy o mravech, filosofii i o hlouposti." Tohle přece platí na Jiřího novinářskou práci zrovna tak.
Ve středu odpoledne se život Jiřího Ješe definitivně uzavřel.
S lítostí pro jeho posluchače a čtenáře, pro nás, kteří jsme ho mohli poznat osobně.
Jako jeho epitaf zůstává i zamyšlení z rozhovoru pro Katolický týdeník před sedmi lety: "Jsem vyrovnaný se životem. Nesmírně věřím ve stvoření a ve všechno, co způsobilo ten zázrak, jakou je celá zeměkoule nebo naše životy. Zastávám názor, že věční jsme tím, co po nás zůstane. Možná jednou nějaký badatel najde i mé písemnosti, a řekne si: tady byl Jiří Ješ, který v ten a ten den ve 21. století skončil."
Je na nás, jak se k dílu Jiřího Ješe postavíme. Přejme si, aby na něj v knihovně nebo v rozhlasovém archivu ještě dlouho nepadal prach a skromně poděkujme za čas, který nám bylo dáno s Jiřím Ješem prožít.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
