Železo musím cítit, říká umělecký kovář, který pracuje bez rukavic

22. listopad 2018
Umělecký kovář František Bečka u své výhně

Františku Bečkovi z České Třebové bylo naděleno talentů hned několik. Maluje, dělá sochy z kamene, zpívá a hraje na hned několik hudebních nástrojů. V umělecké kovařině pak tvoří i věci téměř nevídané. Kované sochy.

Stát se kovářem se rozhodl už v dětství, kdy se chodíval dívat v České Třebové na práci tamního kováře. Cesta ke splnění jeho dětského snu ale nebyla přímá. Ke kovařině se dostal přes kuchyň. Na vojně měl jako kuchař prý hodně volného času, a tak začal malovat, a během vojny prý namaloval přes 200 obrazů. To se mu hodilo pro budoucí práci uměleckého kováře. Podle Františka Bečky totiž ten, kdo neumí namalovat si to, co bude vytvářet, ani nemůže být uměleckým kovářem.

Kout železo, dokud je žhavé

K zájmu o kovařinu se František Bečka, pomalu vracel až nedlouho před svými třicátými narozeninami. Tehdy sbíral nástroje a stroje ze zrušených kováren po celém kraji. A když jich měl, jak sám říká, plnou kůlnu, začal hledat místo, kde by si kovárnu založil. Našel ho pak v roce 1980 v kouzelném starém domě pod skálou v Lhotce u České Třebové. Ten si tedy koupil a vybudoval v něm svou poetickou kovárnu a dílnu. A hned poté, co to bylo možné, dal v práci výpověď, a v roce 1991 se začal věnovat kovařině profesionálně. Bylo mu tehdy 40 let.

Sousoší Vzkříšení Ježíše Krista v Řetové je další dílo Františka Bečky

Staré kovadliny z první republiky, buchar z počátku minulého století, přes sto let staré brusky, stovky kladiv, desítky kleští… Z kovárny se stalo živoucí muzeum kovařiny. A jeho stroje a nástroje mají své příběhy i legendy, o kterých František Bečka rád povídá. Jako jeden z mála kovářů také nerad používá při práci rukavice. Prý proto, že potřebuje cítit materiál, se kterým pracuje. Vnímá to jako jakési spojení, ze kterého dílo vzniká. A vše, co tvoří, má předem rozmyšleno, jinak to prý v kovařině prý nejde. Železo je dostatečně žhavé jen pár vteřin a kovář musí přesně vědět, co s ním bude dělat. 

Mistr kovaných soch

Práce Františka Bečky najdete nejen v našem kraji, ale i v zahraničí. Na veřejných prostranstvích, v kostelech, v galeriích i soukromých sbírkách. Ve své kovárně vytváří třeba svícny, lustry, kříže, zdobené ploty, zbraně, zbroj nebo šperky. Čím ale nejvíce proslul, a na co si málokterý kovář troufne, jsou kované sochy. Zhotovil tak třeba Sochu Ježíše v kapli při cestě na Andrlův Chlum v Ústí nad Orlicí, sousoší Vzkříšení Ježíše Krista, panny Marie a Máří Magdaleny v Řetové, poustevníka Františka se džbánem ve Vraclavi, sv. Prokopa v Dlouhé Třebové a nedávno odhalenou sochu sv. Václava v Libchavách.

Svatý Václav v Libchavé je poslední prací Františka Bečky

Všechny práce Františka Bečky mají jeho nezaměnitelný rukopis, podle kterého je možné je rozpoznat, a pak také skrytou symboliku. Tu František Bečka, podobně jako přírodní motivy, ve svých dílech velmi rád využívá. A přestože už je respektovaným umělcem a z nabídek práce si může vybírat, zůstal i nadále skromným člověkem, který pomůže, když je potřeba. Jak sám říká, babičku, která k němu přijde, že potřebuje za pár vajíček nabrousit motyčku, nikdy neodmítne.