Zdeněk Jirotka

Přemýšleli jste už někdy o tom, co uděláte, když budete v neděli dopoledne sedět v luxusní kavárně pohodlně opřeni v měkkém boxu a před vámi na stole bude mísa plná koblih? Podle teorie dra. Vlacha existuje několik skupin lidí: jedni se např. budou na koblihy před sebou dívat tupě a bezmyšlenkovitě a pak se zvednou a půjdou k obědu. Druzí se při pohledu na ty koblihy skvěle baví představou, co by se asi dělo, kdyby někdo jen tak zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat... Ostatně kdo by neznal teorii dr. Vlacha, stejně tak jako slečnu Barboru nebo paní Kateřinu- a především hlavní postavu humoristického románu Zdeňka Jirotky (7.1.1911), ten literárně i lidsky neopakovatelný originál věrného sluhy Saturnina - muže, který podle dr. Vlacha patří do třetí skupiny lidí. Ta není příliš početná, jsou to jakési bílé vrány - lidé jako je Saturnin - návštěvníci kavárny, které představa koblih svištících vzduchem v neděli dopoledne láká natolik, že vstanou a uskuteční ji. Saturnin se poprvé objevil jako literární postava na stránkách Lidových novin v povídce Můj sluha Saturnin, ale když si potom manželka Zdeňka Jirotky přečetla celý román ještě v rukopise, řekla svému muži: S tímhle neprorazíš. Naštěstí to ale Zdeňka Jirotku neodradilo.

Když moje babička dostala pokutu za to, že vyskočila z tramvaje, bylo jí třiadevadesát, vzpomíná spisovatel Zdeněk Jirotka, který sám v neděli oslaví 90. narozeniny. Netají se láskou k humoru Karla Poláčka, těší ho, že se přátelil s Jaroslavem Žákem a taky s Eduardem Bassem. Ovšem už jednou provždycky bude ke jménu Zdeňka Jirotky patřit především jeho Saturnin, už proto, že tenhle román je asi u většiny z nás mezi knížkami, které máme nadosah někde na nočním stolku, jako knížky první pomoci - máme je po ruce pro případ, že bychom rychle potřebovali dostat do krve tolik potřebný kyslík jemného a inteligentního humoru.

To, že byl Zdeněk Jirotka taky redaktorem Lidových novin, stejně tak jako autorem dalších humoristických próz ( Muž se psem, Profesor biologie na žebříku), povídek a fejetonů nebo spoluautorem legendárních rozhlasových Sedmilhářů, v rozhlase upravil pro Jana Pivce četbu z Haškova Švejka - to všechno zůstává trochu neprávem ve stínu Saturnina. Nechci být macešský, ale myslím, že jsem napsal i lepší věci - říká Saturninův duchovní otec. Jeho geniální sluha ovšem v české literatuře zůstane coby nestárnoucí symbol lehkosti vyprávění anglického stylu a ž ádná televizní nebo filmová adaptace zřejmě nikdy nedokáže zachovat Jirotkův styl tak, aby se diváci bavili stejně dobře jako už několik generací vděčných čtenářů Kdyby se všichni postavili coby gratulanti k devadesátinám Zdeňka Jirotky, byla by to věru dlouhá a spokojená řada lidí. A jestli je pravda, že smích prodlužuje život; potom je rozhodně Zdeněk Jirotka tím pravým a povolaným, kdo může pravidelné čtení Saturnina ordinovat jako kýžený lék na nesmrtelnost.Těší vás, že jste se sám stal symbolem českého humoru? Co bych to tajil - těší. Jsou lidi, kteří celý život pracovali, pak odešli do důchodu a pes po nich neštěkl. Já jsem před padesáti lety napsal jednu knížku a pořád to pro mě nese příjemné důsledky.

Z dopisu Pavla Kohouta Zdeňkovi Jirotkovi "...A já Ti nedokážu přát víc, než už jsi dostal: Dokonce čtvrtá generace čtenářů díky Tobě ví, že svět nemusí být značkován smrtícími střelami, pokud v něm sviští koblihy fantazie! Čtyři generace čtenářů závidí Tvému vypravěči Saturnina. Já závidím Saturninovi jeho pána Jirotku."

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro