Zapomenutá hvězda české dekadence. Osudové ženy: Irma Geisslová

18. leden 2020

Její první básnickou sbírku doporučil k vydání sám Jan Neruda. Teprve desítky let po její smrti se o ní hovoří jako o předchůdkyni české dekadence i prokleté básnířce. V dokudramatu účinkují Růžena Merunková, Klára Issová nebo Marika Procházková. Hovoří literární historik Martin Hrdina.

Host: literární historik Martin Hrdina
Účinkují: Růžena Merunková, Klára Issová, Marika Procházková, Erika Stárková, Kajetán Písařovic, Martin Písařík, Lukáš Hlavica
Připravili: Eva Dvořáková, Hynek Pekárek
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 18. 1. 2020

Psaní bylo pro Irmu Geisslovou formou existence. „Psala od mládí téměř do smrti. Právě práce, které za svého života neuveřejnila, jsou ty nejlepší. Nezastaraly. Je velkou zásluhou Ivana Slavíka, že je objevil pro českou kulturu,“ říká literární historik Martin Hrdina.

Irma Geisslová se narodila v červenci roku 1855 v Pešti, její rodiče ale pocházeli z Čech. Otec pracoval jako účetní u železniční společnosti a celá rodina se často musela stěhovat za prací spolu s ním.

Geisslová oslovuje jednoduchostí a otevřeností, s jakou vypovídá o lidském nitru. Uměla psát zajímavě i bez různých ozdůbek, které tehdejší literární módy vyžadovaly, a to byla dovednost, ke které se její konkurenti, třeba i Vrchlický, dopracovali až ke konci života.
Martin Hrdina, literární historik

Irma byla nejstarší ze čtyř dětí. Pár dní před 15. narozeninami přišla o matku a musela ji v péči o sourozence i v domácnosti zastoupit. „Tím se uzavřelo Irmino dětství,” dodává literární historik.

Literatura zvítězila nad Thalií

Nikdy nechodila do školy, a přesto se jí dostalo nadprůměrného vzdělání. „To měl plně pod kontrolou její otec, český vlastenec. Vzdělání ve vlasteneckém duchu poskytl i Irmě. Bohatě stačilo k tomu, aby se zapojila do českého literárního života,“ vysvětluje Hrdina.

Talent měla pro herectví. „Jedna z rodinných známých jí dokonce chtěla domluvit hereckou průpravu u známé herečky Otilie Sklenářové-Malé. Irma se ale nakonec rozhodla pro literaturu a otec ji v tom podpořil. Postaral se o její první publikační příležitosti a také o navázání kontaktů v literární světě.“

Nadějná básnířka

Jedna z Irminých prvních básní vyšla v časopise Lumír. Bylo jí 19 let. Do své poezie promítala především smutek ze ztráty matky. Verše mladé neznámé autorky se dostaly do rukou tehdejšího náročného redaktora Josefa Václava Sládka a zaujaly ho natolik, že jí v dopise vybídl, aby si přestali být cizími.

„K dopisu přiložil fotografii, kterou dnes známe jako skupinový portrét tří lumírovců – Sládka, Vrchlického a Zeyera. Můžeme to považovat za vstřícné gesto a docela slibný start Irminy literární dráhy,“ míní Hrdina.

Po celý život psala Irma verše, na útržky papíru, na rub koncertních programů, pozvánek na bály a přednášky, reklamních letáků. Tužkou, letmým písmem a bez pomyšlení na čtenáře. „Píšu písně. Proč? Pro nic.“ Poezie byla pro ni jako pro málokoho formou existence, naprostou životní nutností! „Kdyby mi vzal bůh lyru, svrhl by mě zaživa do pekla.
Ivan Slavík, básník, spisovatel a editor

Psala, co cítila

O její sbírce Immortely psaly v roce 1879 téměř všechny literární časopisy. V době, kdy poezie skoro nevycházela, se o jejich vydání zasadil sám Jan Neruda.

„Kritikové se shodli na tom, že Immortely jsou ozdobou české literatury a verše, které v nich Geisslová představila, jsou formálně dokonalé. Ale téměř nikomu se nelíbil jejich obsah,” vysvětluje Hrdina.

Móda si žádala oslavné vlastenecké verše. Irma ale psala, co cítila. Její prožitek byl hluboce pesimistický a ve čtenářích probouzel nevolnost, až trýzeň. A to mělo dopad na celou její další literární dráhu.

Přítelkyně v osamění

„Geisslová si ověřila, že o její intimní lyriku české literární prostředí nestojí, a tak si ji nechala na doma. Redakcím ji ani neposílala k uveřejnění. Začala psát povídky z železničního prostředí a zkoušela uspět s něčím jiným,“ vypráví Hrdina.

Čtěte také

Její vztah k literárnímu centru ale začal pozvolna vychládat. Přerušila kontakty s Eliškou Krásnohorskou, odcizila se Nerudovi i Sládkovi. V úzkém spojení zůstala pouze se spisovatelkou Sofií Podlipskou.

„Jejich vztah byl zvláštní. Setkaly se jen několikrát v životě a staly se přítelkyněmi prostřednictvím dopisů. Myslím si, že obě trpěly tím, do jaké pozice byly dohnány literárními poměry,“ říká Martin Hrdina.

Měla nadprůměrný intelekt, vytříbené názory, samostatné názory a byla schopná výrazně nonkonformních uměleckých výkonů. Za celý život se jí ale nepodařilo odpoutat od rodiny, vykročit z kruhu.
Martin Hrdina, literární historik

Intimní zpověď

Irma Geisslová psala Sofii Podlipské z Jičína, kam se v roce 1884 s celou rodinou uchýlila. Žila s otcem, který už byl v penzi, a s mladší sestrou. „Přes den se starala o domácnost, večer ožívala. Sedávala u okna a psala dopisy nebo básně. Tak jí uplývaly dny i roky a zůstávala stále svobodná. Postupně se stahovala do sebe a už téměř nepsala pro veřejnost.“

Nikdo tak neměl tušení, že si Irma ve svých 41 letech vede pozoruhodný básnický deník, který dokládá její milostné city k neznámému člověku. „Nejednalo se o čirou fantazii nebo mystifikaci. Na to je text deníku až příliš naléhavý a přeplněný strachem,“ míní historik. Deník končí v říjnu roku 1896, kdy umírá Irmin otec.

Smrt v zapomnění

Na Irmu po otcově smrti dolehl smutek i prozaické starosti, kde a z čeho bude žít dál. „Situace se vyřešila tak, že se její sestra Emílie vdala a Irma ji následovala do nové rodiny. V té době už byla docela zapomenutou autorkou,“ konstatuje Hrdina.

Koncem roku 1913 se u Irmy projevila rakovina prsu. I přes svůj špatný zdravotní stav ale  napsala téměř tři desítky básní. Zemřela v Jičíně v květnu roku 1914. Bylo jí 58 let.

autoři: Eva Dvořáková , and
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.