Západní vojáci měli významný vliv na poválečnou obnovu Československa. Bohužel to není všeobecně známo, tvrdí historik

29. březen 2021

S koncem Československa skončila také prvorepubliková armáda. Se smutkem, slzami, vztekem, ale i s odhodláním, že je třeba nacisty porazit. Právě to byly časté pocity vojáků, kteří chtěli proti Hitlerovi bojovat.

Účinkuje: historik Jiří Plachý
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Řada z nich se zapojila do války mimo území bývalého státu – na Východě i na Západě. Dlouhá desetiletí se ale připomínal pouze odboj a statečnost těch, kteří byli na východní frontě pod křídly Sovětského svazu a Rudé armády. A náš dluh vůči západním zahraničním vojákům nás stále provází. Možná si ani neuvědomujeme, že i díky nim existuje stát, ve kterém žijeme.

Nejde totiž pouze o vojenské úspěchy a statečnost našich vojáků na Západě, ale také to, že právě díky jejich nasazení mohlo být Československo obnoveno. Jejich podíl byl naprosto zásadní. I sám prezident Edvard Beneš řekl: „Vím dobře a zdůrazňuji, že můj návrat do vlasti je z velké části výsledkem obětavé a svědomité práce našich letců, započaté již v roce 1939 ve Francii, ve které tak úspěšně od roku 1940 pokračovali v Británii.“ 

Děkoval i Churchill

Už jejich cesta na Západ byla přinejmenším dobrodružná, museli překročit několikero státních hranic – s oprávněnými obavami, co se stane s jejich rodinami a blízkými na území protektorátu. Taky se museli zapojit do vojenských jednotek a čekala je další strastiplná cesta po pádu Francie.

Winston Churchill přilétá do USA (10. 2. 1946)

Taky na podzim roku 1940 britský premiér Winston Churchill řekl: „S hrdostí a vděčností jsme přivítali československé vojáky a letce.“

Pokračuje host pořadu historik Jiří Plachý: „Dvanáct měsíců po vypuknutí 2. světové války byla situace velmi dramatická. Hitler se Stalinem si v podstatě rozdělili kontinentální Evropu, Spojené státy americké dosud stály mimo vojenský konflikt a v boji proti nacistickému Německu stála osamocená Velká Británie.“   

Letecká bitva o Británii

Právě letecká bitva o tento stát byla zcela zásadní i pro budoucí vítězství nad hitlerovským Německem. Britové měli leteckou techniku, ale chyběli jim letci. Souviselo to i s tím, že ona letecká bitva o Anglii měla zcela odlišný charakter oproti dosavadnímu průběhu války. Příchod československých letců a pracovníků leteckého technického personálu se tak stal „štěstím v neštěstí“.

Českoslovenští letci v RAF

V té době byl ve Velké Británii také Edvard Beneš, ovšem jeho postavení bylo nevalné. Dostal sice azyl, ovšem pouze pod podmínkou, že se nebude zaobírat politickými záležitostmi. Jistě cítil hořkost, zároveň ale nasadil všechny své síly, aby se změnilo jeho postavení a tím i možná budoucnost v té chvíli neexistujícího Československa.

Výraznou pomocí mu pak byli naši vojáci, naši letci, jak uvádí publicista Pavel Tigrid: „Je nesporné, že existence československé armády v zahraničí podpořila a usnadnila politickou a diplomatickou činnost Benešovu.“

Operace Anthropoid

Součástí vojenských operací byl také výcvik a posléze výsadky našich parašutistů. Jednou ze zásadních operací byla operace Anthropoid, na jejímž konci byla smrt protektora Heydricha. Britská historička Mary Heimanová ho označuje za nejvelkolepější čin celé války.  Důsledky jsou známé: vraždy tisíců lidí, vypálení Lidic, Ležáků, krutý teror. Zdůrazněný ještě i vůči rodinám, jejichž příbuzní byli vojáky v západních armádách.

Čtěte také

Dalo by se říci, že to mělo šťastný konec: nacisté byli poraženi, Československo obnoveno. Ovšem toto zdání bylo pouze zdánlivé, nastupuje totiž vláda Národní fronty s hlavní silou Komunistickou stranou Československou a po únoru 1948 končí i poslední zbytky demokratického života ve státě.

Změny se dotkly také vojáků, kteří bojovali na Západě. Ocitli se v roli třídních nepřátel a jejich osudy jsou smutným mementem naší historie. Až se člověku zdá, že stydět bychom se měli ještě i ve 21. století.

Dezinterpretace?

Otázkou pořadu Jak to bylo doopravdy je, jestli západní vojáci neměli vliv na obnovení Československa po válce. Historik Jiří Plachý na ni odpovídá: „Měli. Přestože dnes nejde o události, které by byly – tak jako dříve -  zamlčované, tak nejde zároveň o události všeobecně známé. Mnohým jsou bohužel zcela lhostejné. S tím, jak odcházejí přímí účastníci událostí, tak se nám válka vzdaluje a zdá se, že nemluví k dnešku.“

A pokračuje: „To celé pak dává prostor pro různé účelové dezinterpretace válečných událostí, které se znovu mění na prostředky dezinformací. Naše nynější státnost je odvozena od obnovy československé státnosti po 2. světové válce. A o ni se naši zahraniční vojáci zasloužili významnou měrou. A tak je zcela nepochopitelné, že  v léta trvajících diskusích  o postavení pomníku Josefu Horákovi a Josefu Stříbrnému v Lidicích může mít iracionální a mnohokrát vyvrácené spojení jejich jmen s tragickým osudem obce větší váhu než jejich hrdinství, které oba nezištně prokázali v boji za obnovu naší národní samostatnosti.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu premiérového pořadu.

Spustit audio

Související