Zamyšlení - 8.10. (Vraždí lidi v Rusku strach?)

Novinářku, matku dvou dětí Annu Politkovskou popravil zatím neznámý vrah osvědčeným mafiánským způsobem, při němž oběť nemá šanci uniknout. Stačí si počkat v domě, kde bydlí na okamžik, kdy nastupuje do výtahu. Tak zemřela i reportérka hrůz násilí v postsovětském Čečensku. A analytička světa miliardářské chamtivosti nových oligarchů východní polokoule. Anna Politkovská však nekritizovala jen oficiální Kreml. Když ji ještě docela nedávno vyzval - nyní už mrtvý super-terorista Šamil Basajev - aby si k němu přišla pro interview, řekla, že nepůjde na schůzku s někým, kdo má až po lokty ruce v krvi jiných.

Měla mraky nepřátel, kteří ji k smrti nenáviděli. Žold popravčího může mít podobu celé serie dolarových šeků, sponsorem konkretního zabijáka je však celé velké kolegium nenávisti. Na své si přišla i chladnokrevná zlomyslnosti, s jakou bylo vybráno datum vraždy - na den 54. narozenin hlavy státu. Těžko vymyslet jak líp zkazit ruskému prezidentovi jeho den. Serie vražd ruských novinářů v postsovětské éře je dlouhá. A ani po letech není jasné, kdo stál za vraždou Vlado Listěva, televizní osobnosti a smělého kritika nadutých a krutých generálů.

Politkovská pracovala v moskevském deníku Novaja Gazeta. Celkem sedm let. Na redakční budově tohoto listu už nejednou visela černá vlajka. Před pěti lety v červnu. To byl dosud neznámými zabijáky ubodán ( jak příznačné !) v domě kde bydlel Igor Domnikov. A před třemi roky přišel o život další kolega Anny Politkovské Jurij Ščekočichin.

Novaja Gazeta vznikla poté, co ze staré Komsomolské Pravdy odešla řada radikálnějších žurnalistů. Nový deník, který vytvořili, prožil a přežil několik existenčních krizí - hlavně finančních, ale překonal je, aby teď mohl patřit k nejlepšímu ruskému svobodnému tisku. Má vynikající komentátory jakými jsou Pavel Felgengauer, Jurij Baturin, Julia Latynina či Kim Smirnov. Řeknu hroznou věc, ale musím ji říci: smrtí Anny Politkovské se jistě neuzavírá černá listina novinářů, kteří za odvahu psát podle svědomí zaplatí svým životem. Ale zase je jisté, že žádná vražda svobodu slova umlčet nedokáže.

Anna Politkovská se před 48 lety narodila v New Yorku. Její otec a matka tehdy pracovali v OSN jako ukrajinští diplomati. A New York si právě v těchto dnech připomíná událost, na kterou byla Anna pozvána, ale pro pracovní zaneprázdnění nemohla přijet. Byla zvána na pietní vzpomínku 65-tého výročí tragedie Babího Jaru. Vzpomínalo se celosvětově, ale v New Yorku zvláště. "Babij Jar" - to je rokle za ukrajinskou metropolí. To jméno vzniklo tak, že tam odnepaměti chodívaly babky-kořenářky sbírat léčivé byliny. Zvláště lomikámen, kokošku a divoký česnek. Dnes už tam pro ně chodit nelze. Je to místo tragického spočinutí statisíců obětí, které tam na samém začátku druhé světové války povraždili hitlerovci. Především pak ukrajinské Židy. Jejich tragedie, rozmnožená ještě o zločiny Stalinova režimu přiměla Jevgenije Jevtušenka k napsání poemy, které Dmitrij Šostakovič dal podobu velké vokální symfonii. Když bylo toto dílo nyní uvedeno v New Yorku, Jevtušenko je osobně uváděl. Hlavní věta symfonie nese název "V Rusku lidi vraždí strach".

Je málo umělecky nádherných symfonií, majících zároveň i morální nárok na to, aby byly téměř svědomím celé dějinné epochy. Ale existují i takové. A Babij Jar k nim patří. Jenomže - jak běží čas - realita se mění. V Rusku dnes už spíše vraždí nenávist ke svobodě slova. Ke svobodě, která se už žádnými vraždami zastavit nedá a která, i když za velkých obětí, sama začíná zabíjet strach.