Za slony do Zimbabwe

14. červenec 2000

Národní parky v Zimbabwe se dosud mohou pochlubit velmi slušnou populací největšího suchozemského savce slona afrického. Statný samec dosahuje délky těla téměř šesti metrů, výšky až čtyři metry a váhy až sedm a půl tuny. Zvláště v době sucha, kdy jsem Zimbabwe navštívil, se stáda slonů koncentrují u umělých napajedel, a vidět postupně více než sto slonů, pomalu pochodujících z buše k vodě, patří k nezapomenutelným zážitkům

Velká stáda slonů v dnešní Africe nemusí být pro její oslabenou přírodu příjemná. Koncentrace velkých zvířat, z nichž každé spotřebuje denně 170 až 200 kilogramů rostlinné potravy, se výrazně odráží i na vzhledu vegetace, kterou tito velcí býložravci vážně poškozují. Ukazuje se, že člověk pro záchranu svých zvířecích spoluobyvatel věnoval opravdu jen nepatrné prostory. Celosvětově se počítá, že na rezervace jsme věnovali jen tři až pět procent celkové plochy zemské souše. Ostatní prostory pro sebe zabral člověk. Sloni sice někdy postupně osidlují prostory hraničící s lidskými sídly, ale ve své podstatě je jejich existence plně závislá na zvětšování plochy rezervací i nutnosti udržovat jejich stavy na výši, která by nehrozila naprostou zkázou porostů vegetace.

Vývoj slonů začal na naší planetě před 45 milióny lety a vzhledem k mohutné stavbě jejich těla představují snad nejlépe poznanou evoluci savčího řádu. Od malých předků, kteří byli velikosti dnešních hrošíků a ještě neměli chobot, se jejich velikost postupně zvětšovala a dnešní sloni se ve své podstatě stali otroky svého mohutného těla. Stojící slon při teplotě dvaceti stupňů vyprodukuje za den 273 000 joulů, což se rovná produkci tepla 35 lidí nebo výkonu etážového topení v bytě.

Oproti přežvýkavcům mají sloni méně výkonné trávení, jejich až osmnáct metrů dlouhý zažívací trakt stráví jen čtyřicet procent živin oproti šedesáti u přežvýkavců. A více než polovina spasené trávy prochází tělem bez využití. Sloni musí proto věnovat sběru potravy průměrně osmnáct až dvacet hodin denně a mohou si proto dovolit jen velmi krátký spánek. Když táboříte v okolí sloního stáda, jste v noci buzeni nejen praskáním větví, které prozrazují, že sloni buď žerou, nebo se prodírají hustou vegetací jako mohutné buldozery.

Jinak se ale sloni dovedou pohybovat velmi potichu, což je u tak velkého zvířete naprosto fantastické. Seděli jsme jednou s přáteli v automobilu s otevřenými okny a pozorovali stádečko antilop kudu s hejnem špačkovitých klubáků. Ti se vozili na jejich hřbetech. Najednou na mě zafučel prudký závan vzduchu a v otevřeném okénku jsem spatřil konec sloního chobotu. Slon zřejmě testoval obsah automobilu. Málem jsem tehdy proletěl střechou vozu ven.

Sloni mají poměrně široká chodidla a šlapadlová plocha všech čtyř končetin měří kolem jednoho čtverečního metru. Hmotnost těla však nesou jen špičky prstů a to, co považují lidé za koleno, je vlastně zápěstí. Pod prsty a nad chodidlovou plochou je silný elastický vazivový polštář, který hmotnost rozkládá, takže i mohutný slon zatěžuje každý plošný centimetr chodidla jen šesti sty gramy. Tento výpočet mě jako mladého zoologa inspiroval k tomu, že jsem v zoo chodil za krotkou slonicí Gulab a úkladně jsem se snažil vložit svou nohu mezi podklad a chodidlo. Skutečně jsem se přesvědčil, že přišlápnutí nohy třicetimetrákovou slonicí nebylo nijak bolestivé.

Slon výborně zvládá i náročné úseky. V horských oblastech Zimbabwe jsem pozoroval slony hladce vycházející na prudký svalnatý svah, který bych si netroufl slézat bez pomoci lana. Při pochodu buší k pastvišti nebo napajedlu se sloni pohybují rychlostí šest až devět kilometrů v hodině a utéci před slonem, který i v křovinaté oblasti dosáhne až čtyřicetikilometrové rychlosti v hodině, nemá ani trénovaný sprintér žádnou šanci.

ČRo 2 – Praha, Meteor, sobota 8.05

autor: Zdeněk Veselovský
Spustit audio