Z opačného břehu: Jan Antonín Baťa

17. březen 2015
Sedmý světadíl

Jedno z nejoblíbenějších rčení Jana Antonína Bati bylo o tom, že pravda vyjde najevo, jako olej na vodu.

Zapsal si je i v roce 1965 a krátce na to pak v brazilské nemocnici zemřel. Netušil, že pravda vyjde najevo až za dlouhých šedesát let.

Život v neklidné době

Jan Antonín Baťa se narodil 7. března 1898 v Uherském Hradišti a byl nevlastním bratrem a později také nejbližším spolupracovníkem zakladatele firmy Baťa Tomáše Bati. Po jeho tragické smrti v roce 1932 převzal podle Tomášovy poslední vůle vedení firmy a stal se novým majitelem firmy Baťa a zároveň šéfem celé baťovské světové obchodní organizace.

Po příchodu nacistů musel Jan Antonín Baťa 13. března 1939 opustit území tehdejšího Československa. Odletěl nejdříve do Británie, později do USA a nakonec do Brazílie, kde žil až do své smrti.

Brazilské okouzlení

Bataypora znamená v kombinaci s indiánskými slovy Baťova dobrá voda

A právě cesta do Brazílie, kam ho pozval tehdejší brazilský prezident, byla jedním z důvodů, proč byl Jan Antonín Baťa během 2. světové války zapsán na tzv. černou listinu.

Od dvou německých podnikatelů, kteří ovšem trvale žili v Brazílii, koupil farmu, na které chtěl rozšířit chov dobytka, a obchodní společnost. Použil k tomu finanční prostředky své firmy. Podle spojenců tak umožnil nepříteli prospěch. Podle historičky Hany Kuslové ovšem za zápisem na černou listinu byly jiné důvody: "Podle mého názoru i podle prostudovaných materiálů to nebylo z důvodů spolupráce s Němci, ale z důvodů hospodářských a konkurenčních. Každopádně po válce jak američtí, tak angličtí představitelé přímo prohlásili, že nebyly nalezeny žádné důkazy o spolupráci zahraničních společnosti firmy Baťa. Samozřejmě zlínská firma Baťa byla přímo na okupovaném území, tudíž byla pod tlakem a pod nadvládou Němců, ale zahraniční společnosti ani Jan Baťa podle důkazů žádné hospodářské nebo politické styky s Němci neměli,” říká Hana Kuslová.

Nový život

Nedaleké městečko Bataypora založili osadníci vyslaní Janem Antonínem Baťou

Na desítkách tisíc hektarů v Mato Grosso chtěl Jan Antonín Baťa vybudovat dobytkářské farmy ke šlechtění a chovu dobytka. Pro výrobu kůží pro Baťovy obuvnické závody rozeseté po celém světě. "Mohl tehdy všechno, co tady vlastnil, prodat a klidně z těch peněz žít až do konce života, ale to by nebyl on," vzpomíná na dědečka Dolores Baťa Arambašičová, která dodnes žije a podniká v Brazílii.

Společně s jejím otcem organizoval Jan Antonín Baťa zakládání malých městeček uprostřed pralesů a prodával svou půdu za symbolické částky drobným zemědělcům. Ti založili farmy, chovali dobytek, pěstovali maniok, rýži nebo kukuřici a našli v těchto končinách smysl života. Pocházeli z celého světa, ale zejména z Čech a Moravy. Podle pamětníků to byli optimisticky naladění lidé, a když se jednou Dolores Baťa Arambašičová ptala dnes již zesnulého zemědělce Františka Dobeše, jak to všechno mohli zvládnout, se smíchem jí odpověděl: "Ale cérečko, my jsme v tom pralese byli svobodní, a zároveň to bylo největší dobrodružství našeho života."

Dlouhý boj za očištění

Přestože Jan Antonín Baťa pomohl za války desítkám židovských rodin, aby se dostaly včas do zahraničí a přispíval ohromnými finančními částkami na československý odboj, odsoudili ho komunisté, kteří chtěli znárodnit jeho továrnu ve zmanipulovaném procesu v roce 1947 za to, že údajně podporoval nacisty a odmítl se otevřeně připojit k hnutí odboje. Tento rozsudek se rodině Jana Antonína Bati podařilo zvrátit až o šedesát let později.

Brazilci si tohoto českého emigranta natolik vážili, že ho navrhli na Nobelovu cenu míru.

Seriál Zápisky z opačného břehu, který připravuje spisovatelka a hispanistka Markéta Pilátová, vysíláme v magazínu Sedmý světadíl. V premiéře každou středu.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio