Z Německa: Za režisérem Christophem Schlingensiefem

Christoph Schlingensief, divadelní, filmový i operní režisér, který by se v říjnu dožil 50 let, byl jedním z nejvýznamnějších německých umělců, jehož provokativní díla bořila politická i společenská tabu.Na jevišti berlínské scény Volksbühne proslul inscenací Hamleta, do které obsadil neonacistické skinheady. V jiném představení byl přímo na scéně zatčen policií, protože si na krk pověsil ceduli se slovy „Zabte Helmuta Kohla!", exkancléři se totiž vytýkalo, že při sjednocení Německa zapomněl na Polsko. V rakouské metropoli šokoval před deseti lety antixenofobním projektem inspirovaným reality show Big Brother. Občané mohli z kontejneru u opery „volit" jednoho žadatele o azyl a vyprovodit ho na hranice. Akce byla protestem proti ultrapravicovému populistovi Haiderovi. O největší rozruch se postaral v roce 2004 režijním debutem Parsifala na prestižním wagnerovském operním festivalu v Bayreuthu. Do představení zakomponoval africké pohřební rituály a statisty a dostal se do konfliktu s představitelem titulní role tenoristou Wottrichem. Tehdejší šéf festivalu Wolfgang Wagner ho pro změnu nařknul z vyčerpání rozpočtu na pět let dopředu, takže uražený umělec pozastavil zkoušky. Při vší kontroverznosti pojetí Wagnera patří inscenace Schlingensiefa k nejvýraznějším představením festivalu v posledních letech. Před třemi lety podobně kontroverzně pojal Wagnerova Bludného Holanďana na festivalu v Brazílii.

Schlingensief byl jedním z nejkreativnějších a mnohostranných umělců, který neváhal vybočit z řady a tudíž byl mnohým trnem v oku. Svůj první film natočil už ve dvanácti letech, vystudoval germanistiku, filozofii a dějiny umění. Ve svých snímcích, jako „100 let Adolfa Hitlera" či „Teror 2000" se zabýval choulostivými tématy historie, ale i současnosti. Ve svých divadelních představeních přirovnávaných k divokým show byl nejednou i hlavním představitelem, s oblibou používal megafon a nezdráhal se přivést na jeviště například mentálně postižené. Jedním z uměleckých vrcholů první fáze jeho tvorby byla hra „Rocky Dutschke '68", o vůdci studentské revolty Rudi Dutschkem, kterého si sám zahrál. Navzdory rakovině plic, kterou nekuřákovi diagnostikovali před dvěma lety, pracoval Schlingensief do poslední chvíle. Představení Johanka z Arku na scéně Německé opery v Berlíně režíroval v roce 2008 doslova z nemocničního lůžka. Pár měsíců po operaci na podzim téhož roku se překvapivě vrátil na scénu velkolepou inscenací „Kostel strachu" v průmyslové hale v Duisburgu, šlo o velmi osobní střet se zhoubnou nemocí, pochybnostmi o víře i s uměleckými vzory a styly.Vážné progresivní onemocnění ve svých dílech hodně tematizoval, své myšlenky, obavy i rozhovory s přáteli, mrtvým otcem či Bohem zaznamenával na diktafon a loni je vydal knižně pod názvem „Tak pěkné jako tady to v nebi nemůže být" . S nemocí se snažil vypořádat také v divadelních projektech jako „Mea Culpa" ve Vídni nebo „Učit se zemřít" v Curychu. V posledních letech života se Schlingensief dočkal i oficiálního uznání jako jednoho z nejlepších umělců Německa a za podpory spolkového prezidenta Köhlera si splnil velký sen - začal stavět tzv. festivalovou vesnici v africkém státě Burkina Faso. Na pěti hektarech nedaleko hlavního města vyrostla škola pro 500 dětí, které se mohou vzdělávat v oblasti hudby, umění, divadla i řemesel. V areálu vznikne také zdravotnické zařízení. Schlingensief chtěl přirozenou cestou pomoci v rozvoji místních talentů, aniž by, jak říkával, Evropa mentorsky zvedala ukazováček bílého muže.Šarlatán, provokatér, enfant terrible. Snílek. To byly nejčastější přívlastky umělce. Christoph Schlingensief byl především všestranným tvůrcem, který od umění očekával osvícení či spásu a který věřil v jeho sílu.