Z galerie ředitelů
V našem občasném cyklu, v němž představujeme šéfy rozhlasu z dob minulých, navážeme na éru Františka Nečáska (jak jsme si uvedli – byl to jediný ředitel, který ovládal obě největší masmedia – rozhlas i televizi). Po zmínce o J. Hřebíkovi si připomeneme Karla Hoffmanna.Na snímku z 60. let předává Karel Hoffmann ocenění Jiřímu Štuchalovi.
Po Nečáskovi přišla krátká sice, ale nepříliš radostná éra vládnutí Jaromíra Hřebíka. Jeho hlas se v archivu nezachoval, ostatně působil v roli ředitele jen krátce – na židli ústředního ředitele Československého rozhlasu seděl od 1. 1. 1958 do 1. 3. 1959. Jeho styl ředitelování výstižně charakterizoval Rostislav Běhal v publikaci „Kdo je kdo v historii Českého rozhlasu“ (vydalo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu v roce 1992). Z této publikace cituji:
„Hřebík v rozhlase vystupoval vždy jako úzkostlivý vykonavatel stranických příkazů, vyhýbající se vlastní odpovědnosti za cokoli. Pokoušel se do Čs. rozhlasu a jeho organizace přenést metody práce sovětského rozhlasu, většinou však bezúspěšně. Strach z odpovědnosti ho vedl dokonce k tomu, že dával za vzor sovětskou Hlavní správu tiskového dohledu (GLAVLIT), údajně proto, aby zbavil redaktory starosti o politickou bezchybnost materiálů a o neporušení státního tajemství. Tato instituce pak byla jako orgán ministerstva vnitra za jeho období skutečně zřízena a každý text určený do vysílání jí musel být předem předložen k cenzuře. I natáčené reportáže musely být přepisovány, aby mohly být v písemné podobě podány ke schválení.“
Po Hřebíkovi nastoupil do ředitelské funkce Karel Hoffmann, který v ní vydržel přesně od 1. 2. 1959 do 31. 1. 1967, tedy celých sedm let.
V knize Od mikrofonu k posluchačům (vydal Český rozhlas, 2003) je postava Karla Hoffmanna vystižena těmito slovy: Karel Hoffmann (1924) Ústřední ředitel Čs. rozhlasu, politický pracovník, v ideových otázkách poslušný nástroj aparátu ÚV KSČ (člen ÚV v letech 1966–1968, 1969–1989). Zevrubná znalost rozhlasových specifik mu umožnila uplatnit některé modernizační prvky v organizaci a vysílání rozhlasu, zejména aktualizaci zpravodajství. Přes svou politickou spolehlivost byl občas ochoten uvolnit iniciativu programových pracovníků, ale meze jeho tolerance vyjadřoval výrok „Mýlit se, soudruzi, můžeme jenom se stranou!“ V prostředí, které uznával za intelektuální, užíval sofistikovanější formulace: „Naše poznání je limitováno poznáním ústředního výboru naší strany…“ Po odchodu z rozhlasu byl ministrem kultury a informací (1967–1968), v roce 1968 jako ředitel Ústřední správy spojů dal 21. srpna příkaz k vypnutí vysílačů, rozšiřujících odmítavé stanovisko k okupaci. V dalších letech působil ve vysokých stranických a státních funkcích, po listopadu 1989 odešel z politického života.
Zvuková ukázka hlasu Karla Hoffmanna je z roku 1973, kdy už ředitelem rozhlasu nebyl. Záznam pochází z oslav 50. výročí Československého rozhlasu, kde K.Hoffmann vystupoval jako vedoucí stranické delegace.