Vzdělání je základ řešení, tvrdí vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková

Monika Šimůnková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Monika Šimůnková

Hostem magazínu „Je jaká je“ byla v čtvrtek (5. ledna) po 11:05 hodině vládní zmocněnkyni pro lidská práva Monika Šimůnková.

Práce pro děti
Narodila se v Praze na Vánoce. Po úspěšném zakončení gymnazijních studií se rozhodovala, kam dál. „Chtěla jsem se stát dětskou lékařkou nebo právničkou. Vzhledem k tomu, že ve mne pohled na krev nevyvolává nejlepší pocity, rozhodla jsem se pragmaticky pro právnickou fakultu.“ Už během studií začala pracovat v právnické kanceláři a absolvovala stáže v Německu a Velké Británii. Poté se rozhodla soustředit své úsilí na ochranu dětí. 7 let působila v nadaci Naše dítě. Byla u zrodu linky bezpečí a 16. února 2011 usedla jako vládní zmocněnkyně pro lidská práva do čela instituce.

Práce je to těžká
„V minulých létech jsme měli Ministerstvo pro lidská práva a národnostní menšiny. Poté se rozhodlo o jeho zrušení, ale veškerá agenda se nijak zvlášť nesnížila a zůstala v oddělení pro lidská práva,“ říká Monika Šimůnková. Zároveň zastává post vrchní ředitelky sekce pro lidská práva. „Vystupuji jako nejvyšší osoba v obhajobě témat, ale zároveň mám řídit team 45 lidí, a to není úplně nejlepší řešení.“

Monika Šimůnková

Důležitá je komunikace
Vedle vlády existuje několik poradních orgánů, které má ve své kompetenci. „Existuje například Rada vlády pro záležitost romské menšiny, Vládní výbor pro zdravotně postižené a Rada vlády pro rovné příležitosti mužů a žen.“ Ve všech přitom figuruje. Hlavní náplň přitom vidí jako prostor, pro setkání občanského sektoru, který působí v dané oblasti, se státní správou na nejvyšší úrovni. Na této platformě se podle Moniky Šimůnkové nejlépe vyměňují zkušenosti a občanský sektor dává vládnímu podněty, co a jak se má změnit.

Nevděčná práce
Pozice vládni zmocněnkyně pro lidská práva předčila její očekávání. „Po roce ve funkci se cítím unaveně. Netrávím v kanceláři pouze 8, ale třeba 12 – 14 hodin. Tuto práci je zapotřebí brát více jako poslání. Kdybych do pozice šla s tím, ze se chci zavděčit nějaké skupině, nahrát si politické body a vstoupit do politiky, tak bych volila naprosto špatně.“ Pozice zmocněnce pro lidská práva je podle Moniky Šimůnkové velmi nevděčná. Dennodenně hovoří o tématech, o kterých společnost nerada hovoří, jako je romská otázka nebo podpora ostatních zranitelných skupin. „Je to pro mne tvrdá zkušenost. Dostává se mi časté kritiky ze strany médií, která není vždy oprávněná. Když ale člověk bojuje, vydrží hodně.“

Nelze škatulkovat
Problematika lidských práv se v naší zemi často zužuje jenom na romskou otázku,“ říká Monika Šimůnková: “Přišla jsem do své pozice a chtěla celý pohled veřejnosti pojmout jinak, protože z mého pohledu se nejedná jenom o Romy, i když jsem denně viděla v médiích problémy na Šluknovsku. V potaz je ale zapotřebí vzít i otázku seniorů, cizinců, národnostních menšin, chirurgické kastrace, neoprávněné sterilizace u žen, vězeňství a mnoha dalších.“ Sama ale přiznává, že problém na severu země je nejakutnější a musí se co nejdříve řešit.

Eva Kvasničková a Monika Šimůnková

Existuje řešení?
Na strategii, jak vyřešit romskou otázku pracovali odborníci více než jeden rok. Zaměřili se přitom na problém ze zcela jiného úhlu. Sociálně vyloučení už nejsou považováni jenom Romové. „Pokud by se připravovaná opatření podařila realizovat, mohou přispět k tomu, že se situace v sociálně horších oblastech bude zlepšovat. Bude záležet čistě na ministerstvu školství, jak se k navrhovaným změnám postaví a jaká opatření se budou realizovat.“

Vzdělání, základ státu
Vzdělání dětí totiž považuje Monika Šimůnková za základní pilíř, na kterém je zapotřebí stavět. „1/3 romských dětí trpí lehkou mozkovou dysfunkcí. Většina jich chodí do zvláštních škol, ze kterých vyjdou a stanou se z nich lidé, kteří se nemají šanci uplatnit na trhu práce. Dostávají se do kruhu sociálního vyloučení. Pokud se s tím něco neudělá, tak se bludný kruh nerozetne.“