Výtvarník Libor Škrlík: Na stereotypech stojí žebříček hodnot

Libor Škrlík většinou pracuje v nemocnicích za plného provozu. Setkává se tak nejen s lékaři, ale i s pacienty. „V Motole jsem třeba maloval během stavby. Zajímavá byla také práce v Domově Alzheimer v Roztokách. Tamní klienti mají špatnou krátkodobou paměť, ale pamatují si skvěle, co bylo před třiceti lety. Jedna pacientek – kunsthistorička -mě třeba upozornila na to, že jsem u malby letohrádku posunul stromy o pár metrů. Ta práce má zkrátka ohromný přesah. Není možné jen tak něco udělat a jít. Všechno se vám dostává pod kůži. Určitě mi to změnilo žebříček hodnot.“

Libor Škrlík maluje od svých čtyř let. Od práce pro děti si s chutí odskočí k práci pro dospělé. „Kdybych maloval jen myši, tak bych se zbláznil,“ říká s úsměvem muž, který o sobě říká, že je „karmický malíř.

Specialitou Libora Škrlíka je tzv. živá malba – tedy obrázky, se kterými se dá „něco“ dělat. „Živá malba slouží nejen jako dekorace, ale tak jako funkční médium, které může rozvíjet třeba jemnou motoriku. Využíváme ji hlavně pro autistické děti.“

Při práci v nemocnici si prý připadá svobodný. Jednou už ale tvrdě narazil. Kvůli stereotypům. „Na stereotypech si dávám strašně záležet. Když maluji holčičku, tak má sukni a kluci mají kalhoty. Na stereotypech stojí žebříček hodnost a přijde mi, že se tento žebříček poslední dobou systematicky nakopává.“

Celý rozhovor si můžete poslechnout v našem audioarchivu a nezapomeňte se podívat také na videozáznam z natáčení.