Vystoupit z role nám brání okolí, nebo strach, že jsme selhali, vysvětluje koučka Pavlína Doležalová

9. listopad 2021

V životě hrajeme role matky, dcery, kamarádky. Vzájemně se prolínají. Ale především bychom měly být samy sebou. Pak nám to okolí věří, připomíná koučka Pavlína Doležalová.

Někdo by mohl namítnout, to jsou přece přirozené role. „Ale jak se říká, dokud nezažiješ, nepochopíš. Můžeme mít situace nastudované, ale dokud se v té roli neocitneme, tak si to neumíme představit. A nechceme být v roli, ve které se necítíme komfortně,“ říká Pavlína Doležalová.

Mnohé vzorce chování jsou naučené

„Můžeme si také uvědomit, že na některou z rolí nemáme. Třeba profesně. Ale nechceme z ní vystoupit pod vlivem okolí, nebo ze strachu, že jsme selhali. Mnohé vzorce chování jsou naučené. Ale když nějaká situace nekoresponduje se smyslem života, po kterém toužíme, tak je dobře z té role odejít. Ego člověka ví, co v životě chce.“

Jako nejtěžší roli vnímá Pavlína Doležalová roli rodiče. „Mám syny v pubertě, rozumíme si. Ale když mě třeba někdo naštval, a já s nimi nemluvila dobře, tak si říkám, že jsem se mohla chovat jinak. Snažím se dětem říct, že já se to taky učím a život přináší nová překvapení.“

Má kouč radit? Může se vedoucí role v práci promítat i do rodinného života?

Spustit audio

Související