Výstava Navzájem v Domě umění města Brna a dvě knihy Barbory Klímové umožňují mezigenerační dialog

„Týká se historie pouze událostí, které po sobě zanechávají fakta, která se dají zvážit a změřit – tedy třeba nové instituce, nové mapy, nové vládce a nové poražené – anebo je tvořena také událostmi, po nichž nezbude nic, kromě záhadného, nehmotného spojení mezi lidmi, kteří jsou oddělení v prostoru a čase, ale kteří z nějakého důvodu mluví stejným jazykem?“

Čtěte také

Nechtějí suplovat roli státu a oceňovat umělce za celoživotní dílo. Důležitý je mezigenerační dialog

Těmito slovy Greila Marcuse uvedla Barbora Klímová v roce 2013 svou obsáhlou publikaci Navzájem, v níž mapuje umělecká společenství undergroundu 70. a 80. let na Moravě. Kniha Navzájem, vzniklá v rámci akademického výzkumu, se tehdy vydala klasickým stylem jasně členěného textu, poznámek pod čarou a hojných obrazových příloh. Přesto však jako by zde i po osmi letech dosud zůstávala potřeba cosi doříct. Zachytit téma bytových akcí a performance ještě jiným, křehčím, esejistickým stylem. Polapit pohnutí, které prostoupilo soukromým světem autorky a nahlédnout tvůrčí hry tentokrát pohledem aktivní umělkyně, za niž se konečně Barbora Klímová považuje více než za badatelku. Vznikla tak drobnější kniha Živá generace zaznamenávající autorčina soukromá setkání s vybranými tvůrci undergroundu – i rezonanci jejich odkazu mezi současnou generací a posluchači FAVU.

Co se dělo v normalizačním období

„Obě ty publikace souvisí s výstavou, která probíhá, protože už kniha Navzájem shrnovala dlouhodobější umělecký výzkum, který jsem podnikala,“ vysvětluje Barbora Klímová. „Začalo to v roce 2006, kdy jsem dělala projekt Replaced Brno 2006, což byly rekonstrukce performance vybraných performerů 60. až 80. let. A na tenhle projekt navázal můj dlouhodobější zájem o to, co se dělo v normalizačním období v pomyslné šedé zóně.“

Na FAVU Barboru Klímovou vychovávali právě umělci, kteří byli v průběhu normalizace aktivní – a tedy i z obdivu k nim se autorka rozhodla vydat po stopách tvorby, jež si i uprostřed tíživé normalizační atmosféry zachovala schopnost generovat vzájemnost.

Byly bytové akce undergroundových umělkyň 70. let feministické?

Zvláštním způsobem ji přitom zaujaly ženy – umělkyně undergroundu, potažmo jejich postoj k feminismu. „Je hrozně zajímavé, jak ho v českém prostředí vstřebáváme. A jak právě třeba pro umělkyně 70. let je to nestravitelný pojem,“ komentuje kapitolu z knihy Živá generace, v níž se zabývá olomouckou grafičkou Inge Koskovou a pokouší se nahlédnout akce, které probíhaly u ní v bytě, feministickou optikou. „Zároveň mi přijde, že role umělkyň té doby byly feministické. Nicméně spíše než programovost mě zajímají subtilnější aspekty feminismu. Možnost nahlédnout dějiny umění ne z perspektivy velkých autorek, ale třeba z perspektivy významných lokací, jsem v souvislosti s bytovými akcemi zmínila před Miroslavem Vodrážkou, který se právě zabýval onou nechutí českých umělkyň přihlásit se k feminismu – on mi na to ale namítl, že bytové akce byly z nouze ctnost, a jakmile to po revoluci bylo možné, umělci se rádi znovu institucionalizovali.“

Ať však bytové akce feministické principy odrážely záměrně či mimovolně, Barbora Klímová se soustředila především na pocity spojenectví a komunity, které z nich pramení. „I v té současné výstavě tady v Domě umění se právě jedná o takové mikroakce, které jsem uskutečnila s vybranými osobnostmi kulturní sféry,“ vypráví o své snaze znovuoživit blízkost undergroundové performance a přenést ji do kontextu současné doby, potažmo do prostoru svého uměnovědného výzkumu. „V Živé generaci třeba zmiňuji projekt pro olomouckou galerii Ceasar, kde jsem pracovala s tzv. olomouckým okruhem 80. let – a s těmi umělci jsme šli společně na procházku bez řečí, celé tři hodiny jsme se procházeli, ani jsme se pořádně neznali, a ten člověk mi chtěl něco ukázat, nesměl ale nic říkat. A až po těch pár hodinách jsme si sedli a začali si povídat.“

Výstava Navzájem, vycházející z obou publikací, se tak snaží rozvinout mezigenerační dialog, zprostředkovat momenty setkání, návratu a rozhovoru i postihnout téma stárnutí umělců a umělkyň. Zhlédnout ji můžete v Domě umění do 7. července 2023.