Výstava Gay a lesbické hnutí v České republice
Trestným činem byla do roku 1961 homosexualita v tehdejším Československu. O pětačtyřicet let později odsouhlasila Poslanecká sněmovna zákon o registrovaném partnerství. Jak se žilo homosexuálům dřív, a jak žijí dnes? V číslech, obrazech a datech se to můžete dozvědět a výstavě Historie gay a lesbického hnutí v České republice, která je až do 25. ledna v Domě národnostních menšin na pražských Vinohradech.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Na výstavu do Domu národnostních menšin přišli snad všichni, kdo se o změnu vnímání gaylesické komunity v české společnosti za posledních dvacet let zasloužili, a to bez rozdílu věku. Chybět tedy nemohl ani Jiří Hromada.
Jiří HROMADA:
Výstava Historie gay a lesbického hnutí v České republice je tu proto, že si chceme všichni připomenout dvacet let organizovaného hnutí v České republice, protože už v roce 1988 jsou to první náznaky vzniku spolku, který se chtěl organizovaně starat o osudy a problémy gay minority.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Na jednotlivých panelech je historie této komunity u nás zmapována od RakouskaUherska do současnosti. My začneme v padesátých letech. To se totiž narodil František a jako gay to neměl lehké.
František:
No, já jsem vyrůstal na venkově, mně je šedesát roků, zůstal jsem na venkově na vesnici o padesáti číslech, a to bylo v letech, kdy bylo absolutní tempo informační stran sexuality a homosexuality zvlášť, takže já jsem, ačkoliv jsem na sobě pociťoval určité odlišnosti od svých vrstevníků v době dospívání, tak jsem přirozeně netušil, co je toho příčinou. Až teprve, když jsem přišel do Prahy na studia, tak teprve tady jsem postupně čerpal informace a našel sám sebe.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Jaké to bylo za totality být homosexuálem, bál jste se?
František:
Tak já jsem povahou dost jako otrlý, takže jsem nějakým zvláštním strachem netrpěl. Pravda je ta, že třeba v jednom zaměstnání sdílel jsem kancelář s člověkem, který byl vyloženě homofóbní, takže před ním jsem se musel mít na pozoru, protože jsem s ním sdílel služební cesty a kdybych býval se nějak projevil, tak by asi byl problém.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Bez problémů samozřejmě nemají život gayové a lesbičky ani dnes, ale to nemají ani lidé heterosexuální. Z pohledu historie gaylesbické komunity je tu ale rozdíl obrovský. Honzovi bylo v roce 1989 jedenáct a jeho commingout už byl daleko jednodušší než ten Františkův.
Honza:
Já myslím, že mladým gayům se teď žije mnohem lépe než před rokem 1989. Už v té době, kdy já jsem začínal se pohybovat v gay světě v druhé polovině devadesátých let, tak existovaly gay spolky, existovaly gay časopisy. Bylo to mnohem jednodušší než v těch osmdesátých letech a notabene teď v roce 2008 existuj Internet, existují různé ty internetové seznamky, existuje v Praze spousta sportovních aktivit, různých aktivit kulturních, organizovaných gay, pro gaye, takže dnes si myslím, že zejména v těch městech větších mladý člověk, který si uvědomí, že je gay, tak nemá žádné takové obecnější společenské překážky, které by mu působily nějaké nepřekonatelné potíže.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Jiří Hromada se v úvodu zmínil, že homosexuální komunitu u nás respektuje sedmdesát procent lidí. Tak jsem si to šla ověřit na ulici. Vadí vám gayové a lesbičky?
osoba:
Nevadí.
osoba:
Mně taky ne.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Vůbec?
osoba:
Ne.
osoba:
Nevadí, naopak jo, ale vadí mi, když se upřednostňujou, což se teď stává.
osoba:
Nemám s nima žádnej problém.
osoba:
Ne, to mě tedy nevadí.
Věra MASOPUSTOVÁ:
Mně to vyšlo na sto procent.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.
