Vyškoleni suchem
Sucho, které v poslední době sužuje Českou republiku, zatím v našich myslích přebíjejí vysoké teploty, které cítíme na vlastní kůži, mnohým znepříjemňují život a zhoršují zdraví.
S nedostatkem vody však mohou být spojené i závažné změny v přírodě a v zemědělství, odkud už je jenom krůček k problémům se zajišťováním potravy pro lidi i hospodářská zvířata. Své o tom vědí na Blízkém východě, kde vzácnost vody vedla nejen k důmyslným nápadům, jak s ní nakládat, ale také k otevřeným ozbrojeným konfliktům.
„Příští válka na Blízkém východě se nepovede o politiku, ale o vodu," prohlásil před třemi dekádami generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí. Na první pohled se mýlil, neboť na veřejnost se z médií hrnou zprávy o politické nestabilitě a náboženském extremismu. Jenže vše souvisí se vším - k vlně nepokojů a válek takzvaného Arabského jara roku 2011 přispělo i zvyšování cen potravin. A loni Světová banka vydala obsáhlou alarmující zprávu, podle které je rostoucí nedostatek vody skutečně jedním z nejpalčivějších sociálněekonomických problémů Blízkého východu. Možná se tak naplní další, patnáct let staré proroctví Butruse-Ghálího, že „v tomto století bude voda důležitější než ropa".
Odsolování nepomohlo
Blízkovýchodní vlády se s těmito varováními potýkají různými způsoby; ostatně nedostatek vody a možnosti jejího získávání nejsou všude v regionu stejné.
Například Izrael z celé řady důvodů ekonomicky a technologicky převyšuje většinu států ve svém sousedství, a to se samozřejmě projevuje i v často průkopnickém nakládání s vodou. Jak se tam ale ukazuje ve stejné době, kdy enormnímu suchu čelí i Česko, ani materiální vyspělost státu není všemocná. „Nikdo nečekal, že přijde pět suchých let za sebou," prohlásil před pár dny izraelský ministr energetiky Juval Steinitz. „Přes naše značné kapacity pro odsolování mořské vody jsme tedy ve velmi, velmi vážné situaci."
Izrael skutečně v uplynulých dekádách vyčlenil enormní prostředky na získávání sladké vody odsolováním. Jen od roku 2005 židovský stát otevřel pět nových závodů pro úpravu vody. Nyní tak odsolováním získává zhruba dvě pětiny pitné vody, do roku 2050 by měl tento podíl stoupnout až na sedmdesát procent. Jenže velkorysý a všemožně propagovaný program ve veřejnosti vyvolal nesprávný dojem, že je vše vyřešeno - že už není nutné vodou tolik šetřit, že není potřeba zabývat se úzkostlivě ochranou vodních zdrojů.
„Izrael dal ochranu vodních zdrojů k ledu. Jakmile se rozběhly odsolovací závody, vznikl falešný pocit bezpečí," tvrdí hydroložka Sarit Caspi-Oronová z Izraelského svazu na ochranu přírody. „Samotné odsolování nás ale nespasí. Sucho zasahuje akvifery, podzemní vodu, vysychá Galilejské jezero. A to se odsolováním nevyřeší."
I proto situace dospěla do bodu, kdy židovský stát musel přestat z Galilejského jezera čerpat, ačkoli jde o jeho největší rezervoár povrchové vody. U uplynulých letech úřady pravidelně upravovaly takzvanou „červenou čáru", tedy výšku hladiny, pod níž už v čerpání vody nelze jít. Potřeby zemědělců a národního páteřního vodovodu vždy ale vládu dotlačily k dalšímu ústupku a posunutí oné kritické hranice. Letos už to patrně skutečně dále nejde.
Užitečné splašky
Přes kritiku ze strany ekologických organizací se nicméně Izrael v mnoha ohledech snaží hospodařit s vodou na vskutku špičkové úrovni. Například v čištění a recyklaci odpadních vod. To, co se v Česku začíná teprve nesměle objevovat, tedy například splachování toalet užitkovou či dešťovou vodou namísto vody pitné, má v Izraeli daleko větší význam a rozsah než v relativně pořád ještě vodnatější střední Evropě. Nemluvě o opětovném využívání vod, které projdou čističkami. V tom je Izrael světová jednička. Jak před časem informovala tamní média, recykluje se 87 procent odpadní vody. Tímto způsobem Izrael zajišťuje zhruba polovinu vody potřebné k zavlažování v zemědělství, ať už se jedná 0 pole, sady nebo skleníky. Okrajově se vyčištěná odpadní voda využívá k umělému zvyšování průtoku v některých říčkách a k preventivnímu zavlhčování, které má snižovat riziko lesních požárů.
Druhé, nicméně Izraeli hodně vzdálené je v celosvětovém pořadí Španělsko s dvacetiprocentním podílem druhotně využívané vody. V regionálních poměrech Izrael vyčnívá ještě více - jak ve zmíněné studii loni upozornila Světová banka, v průměru se na Blízkém východě a v Severní Africe naopak hospodaří s odpadními vodami tak špatně, že jich bez užitku zůstává 82 procent. Možná to souvisí 1 s tím, že ačkoli je na Blízkém východě voda tak vzácná, pořád je v této oblasti obyvatelům k dispozici za enormně nízké ceny, protože vlády vydávají na její dotování v průměru dvě procenta HDP.
Nicméně i v arabských státech, Turecku či Íránu se blýská na lepší časy, respektive politici a odborníci se začali vážně bát časů daleko horších. V Saúdské Arábii je například velmi rozšířené zakládání a následné zavlažování polí kruhového tvaru. Jsou to ony zelené (anebo po sklizni a zaorání černé, záleží na vegetačním a ročním období) kruhy obklopené rozpáleným pískem a kamením, které může pozorný pasažér zahlédnout z letadla při letu nad pouštním královstvím. Pole mají takový tvar proto, že vláhu jim dodává někdy až stovky metrů dlouhé rameno s tryskami, které se neustále otáčejí kolem jednoho svého konce - být tedy pole čtvercová nebo obdélníková, jejich vyčnívající rohy by zůstaly suché.
Z perského starověku
Princip takového zavlažování vymysleli ve čtyřicátých letech minulého století Američané a u farmářů ve Spojených státech jsou taková pole dodnes ještě rozšířenější než na Arabském poloostrově. Dříve tlačil zavlažovací konstrukci do neustálého kroužení po poli mechanismus poháněný vodou, dnes už se jedná většinou o elektromotory. Hloubavého čtenáře může napadnout, že kdyby nad kruhovým polem rotovala tyč se stejnými otvory po celé své délce, vzdálenější část kruhu by za stejný časové úsek dostala daleko méně vody než obilí u středu otáčení. Konstruktéři zavlažovacích systémů jsou si toho ale samozřejmě dobře vědomi, a tak trysky dále od středu stříkají do obilí více vody než menší trysky uprostřed pole.
Úsporný systém má ale i zásadní nevýhodu. Obvykle se k jeho napájení nevyužívá povrchová voda, ale je napojený na podzemní akvifer neboli zvodeň, kde je často tisíce let stará zásoba čisté vody. Akvifery nejsou obnovitelné, takže po vyčerpání přirozeného zásobníku skrytého hluboko pod vyprahlou pustinou nezbývá, než dotyčná pole, často vytvořená uměle navezenou ornicí, zase opustit.
Írán zase dodnes využívá znalosti starověkých perských stavitelů, kteří do pouštních oáz přiváděli chladivou horskou vodu mnohakilometrovými podzemními tunely, takzvanými kanáty. Tím lze částečně vysvětlit hrdost Íránců, s níž i v prašných, rozpálených městech budují alespoň malé zahrady, a pochopit, proč jsou pro ně tolik důležité svěže zelené trávníky, které činí život v poušti snesitelnější. I v Íránu, stejně jako jinde v regionu už se ale dostává ke slovu úspornější způsob zavlažování -takzvané kapénkové. Jde o další technologii, kterou dovedli k dokonalosti v Izraeli: namísto plošného kropení trávníků a záhonů jsou po zahradách položené sítě hadic, z nichž u každé rostlinky přesně kalibrovaným otvorem odkapává v době zálivky požadované množství vody - jiná dírka v hadici je proto u růžového keře, jiná u banánovníku.
Bez míru to nepůjde
Osvícení nebo alespoň pragmatičtí politici už dávno zjistili, že i ve vodním hospodářství se na Blízkém východě vyplácí spolupráce a nikoli rivalita, či dokonce nepřátelství. I díky naději na mírové soužití mohl vzniknout odvážný projekt na záchranu Mrtvého moře, které vysychá hlavně proto, že vysychají i jeho přítoky, především řeka Jordán. Za desítky miliard korun by jednou do Mrtvého moře mohla být přečerpávána voda z moře Rudého, a ještě by se jí část dala využít pro zemědělce. Plán, na němž se dohodli Izraelci, Palestinci a Jordánci je ale zatím na vedlejší koleji a čeká, až se Blízkým východem přežene vlak nepokojů a válek, bez nichž do gigantického projektu žádná vláda investovat nebude.
Na lepší vztahy mezi oběma stranami čeká i další, patnáct let starý velkorysý projekt - prodej turecké vody Izraeli. Měla by se po milionech litrů vozit v tankerech -a dokonce se ještě před dvaceti lety uvažovalo, že místo tankerů by ji po Středozemním moři tahaly vlečné lodě v obrovských vacích, protože sladká voda je lehčí než slaná. Projekt vznikl v době, kdy vlády v Jeruzalémě a v Ankaře hledaly společné zájmy a nikoli témata k ostrým slovním soubojům, jako je tomu dnes.
Možná ale horké hlavy jednou vychladnou a naplní se jiné, v tomto případě pozitivní proroctví, které před patnácti lety vyřkl izraelský nositel Nobelovy ceny za mír Simon Peres: „Projekt s dodávkami turecké vody zcela změní situaci v regionu. Doufám, že Turecko bude hlavním dodavatelem vody pro celý Blízký východ.“
Bylo by chybou myslet si, že se nás zmíněné trable obyvatel Blízkého východu nijak netýkají. Není tomu tak - už proto, že skutečně zásadní migrační vlny na bohatý, zelený Západ se podle řady odborníků dají do pohybu teprve tehdy, až v chudších koutech planety nebude co jíst a pít.
