Vymezování vlastních hranic, nebo sebestřednost? Rozhoduje kontext, říká psycholog Dastlík
Sebestřednost je často vnímána jako projev arogance, v jejím jádru se ale může skrývat i hluboká nejistota. Kdy se stírá hranice mezi sebeláskou a sebestředností? A proč je pro sebestředné lidi tak těžké opustit roli hlavní postavy? Psycholog Lukáš Dastlík popisuje, kdy se z nepochopení vlastních potřeb stává problém.
„Nejlépe by nám bylo, kdybychom byli všichni stoprocentně sobečtí a stoprocentně otevření,“ říká v nadsázce psycholog Lukáš Dastlík. Naráží tím na situaci, kdy se dnes mnoho lidí teprve učí asertivitě, sebeprosazení a zdravému sebevědomí. Často totiž vyrůstali v prostředí, které kladlo důraz spíš na respekt k druhým než na schopnost postavit se za sebe.
Čtěte také
Podle něj by větší otevřenost narušila vztahy založené na maskách, klišé a povrchních kontaktech. „Pokud bychom dokázali jasně říkat, co chceme a potřebujeme, rychleji by se ukázalo, které vztahy fungují, a které ne,“ vysvětluje.
Nastavení vlastních hranic
Právě tady se téma sebestřednosti protíná s vymezováním vlastních hranic. Jak Dastlík vysvětluje, schopnost říct si o své potřeby není projevem sobectví, ale právě znakem zdravě nastaveného fungování. „Když umím vymezit sám sebe, říct, co potřebuji, dělám tím službu nejen sobě, ale i ostatním,“ popisuje.
Člověk, který je ve svém životě spokojený, totiž podle něj nemá potřebu brát druhým ani si jejich prostřednictvím něco dokazovat. „Takový člověk naopak chce pomáhat druhým k tomu samému – aby jim bylo taky hezky.“
Paradox zdravého sobectví
Dastlík zároveň upozorňuje na časté nedorozumění. „Zdravé sobectví" podle něj neznamená bezhlavě hédonisticky prosazovat své potřeby za každou cenu a bez ohledu na okolí. Klíčový je dlouhodobý kontext. „Když se rozhoduji, co je pro mě důležité, beru v potaz i ostatní a prostředí, ve kterém žiju. A to se z debaty o prosazení a asertivitě často vytrácí.“
Naopak pokud se soustředíme jen na okamžité „já teď hned“, vede to spíš k opaku – k nefunkčním vztahům a konfliktům. „V takovém případě pak s námi nikdo nevydrží, ať už v práci, nebo v osobním životě. V takovém kontextu může být i schopnost ustoupit projevem ,zdravého sobectví‘, protože tak jednáme v zájmu vztahů, které chceme dlouhodobě budovat,“ dodává.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
