Všechny postavy v Poslední aristokratce jsou smyšlené. Až na jednu, říká spisovatel Evžen Boček
Úspěšným spisovatelem se stal vlastně náhodou. Stejně jako kastelánem. I z toho si ale dělá legraci.
Kastelánem zámku Milotice se stal Evžen Boček v roce 1992, když vyhrál konkurz. S celou rodinou tam teď žije už přes 20 let. „Beru to jako zaměstnání, které má svoje výhody i nevýhody. Ta první je, že nemusíte chodit do práce. Ta druhá, že jste v ní pořád.“
Jirásek a Aristokratka
Mezi jeho velké koníčky patří četba Jiráska a české klasiky 19. století vůbec. A husy. „Pořídil jsem si je nedávno. Chodí si po zámeckém areálu a lidem se to moc líbí. I když si je často pletou s kachnami. A někteří se diví, že nejsou uvázané.“
Velkou popularitu získaly Evženu Bočkovi tituly Aristokratka ve varu a Poslední aristokratka. Za tu získal minulý rok cenu Miloslava Švandrlíka. Je paradoxní, že psát začal tak nějak mimoděk. Sám pro sebe.
Postava manažerky je podobná manželce
„Vůbec jsem to neplánoval vydat, takže jsem psal tehdy, kdy jsem měl chuť a kdy se mi chtělo. I když dnes mám pocit, že jsem ani tak nepsal, jako spíš hodně mazal.“ Všechny postavy jsou prý smyšlené. Až na jednu.
„Postava manažerky je podobná manželce, která je taky taková akční.“ Jeho žena byla první, která se do čtení pustila. I když po chvílích a po částech. „Říkala, že u toho musí dělat pauzy, protože se jí ze smíchu dělá až špatně.“
Nemám rád tlusté knihy
Protože si psal jen tak bokem, neřešil počet stránek. „Když došlo na vydání, vycházelo mi to na 500 stránek. A já nemám rád tlusté knihy. Proto jsem příběh rozdělil do tří knížek.“ Ve svých humorných knihách nikdy nikoho neuráží. „Snažím se o to v psaní i v soukromí.“
Co právě teď čte? Chystá se televizní zpracování jeho knih? Jaký má rodák z Kyjova vztah k vínu? Poslechněte si ze záznamu v iRadiu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
