Všechno souvisí se vším aneb Jak vlci zachraňují vrby a osiky
Když je hodně šišek, může se v takovém roce uživit více veverek. Ale jak by mohl třeba takový vlk zachránit lesní porosty osik nebo vrb? Copak není vlk jen životu nebezpečná šelma, nenasytná a bezohledná? A zároveň: copak je zrovna osika nějak zvlášť ohroženým stromem? A vůbec: copak osika něčím pozoruhodným vyniká?
Krajinu nemůžeme považovat za "zdravou", pokud je ekologicky nestabilní. Stabilitou tu rozumíme uchování všech stávajících systémů života, spolu se způsobilostí jejich obnovy. Čím větší druhová rozmanitost, tím je vnitřní stabilita - schopnost systému dále přežívat - pevnější. Za vnější stabilitu se považuje schopnost systému odolávat možnému náporu rozmanitých vnějších vlivů, s nimiž se původně nepočítalo. Mezi vnější vlivy je třeba počítat také umělé zásahy člověka do ekologického systému. Ještě si připomeňme, že člověk je ochoten možná nebezpečí zveličit; sugestivně můžeme mít strach třeba i z nevinných ještěrek nebo slepýšů. Ani ti vlci nejsou běžně tak člověku nebezpeční, jak to bývá líčeno v pohádkách. Pokud vlci žijí ve svém ekologicky vyváženém prostředí, pak bývají spíše plaší a člověku se vyhnou na sto honů. Stejně tak liška není okamžitě a stále nebezpečím všech kurníků v okolí, pokud nebylo její životní prostředí příliš narušeno zvenčí a pokud zrovna nemá mladé. Běžnou potravou lišek nebývají především slepice, nýbrž drobní lesní hlodavci. A teď už toho víme opravdu dost pro následující poučný příběh.
Kdekdo ví, že jedním z nejproslulejších přírodních parků na světě je Yellowstonský, na severozápadě Spojených států, založený už roku 1872. Při veškerých dramatických změnách, které působí na zemi svou činností lidé, mají takové parky na zákonem chráněném území uchovat pro příští generace poměrně původní přírodní prostředí. Problémem při snaze uchovávat taková území bývá jeho lidmi osídlené okolí. Pokud někde kolem obdělávají půdu, chráněná zvěř nezná žádné hranice a pro farmáře pak představuje "škodnou". Zároveň ovšem chráněná zvěř a ptactvo nejednou může být lákadlem k ilegálnímu lovu, ať už jako zdroj masa nebo mimořádných příjmů, třeba z prodeje kožešin, ptačích per nebo slonoviny. To je problém přírodních nebo národních parků ve všech světadílech. Pokud jde o Yellowstonský park, jak v samotném parku, tak v jeho okolí se od samého počátku zdálo, že jistým nebezpečím pro park a jeho okolí jsou vlci. Správa parku měla obavy, že vlci nebezpečně snižují především početní stav losů; farmáři v okolí měli z případné ochrany vlků ještě menší radost. Roku 1926 už v Yellowstonském parku nebyl ani jeden vlk. Mohli si tedy oddychnout jak tamní losi, tak farmáři z okolí?
Ještě před deseti lety bychom možná neměli příležitost k nějakým dalším otázkám, přinejmenším pokud jde o vlky. Jenže právě roku 1995, tedy 69 let po jejich vyhubení, bylo do Yellowstonského parku přivezeno prvních 14 vlků šedých. Hned následujícího roku v parku přibylo 17 dalších vlků. Dnes je jich tu přes 220 a mají příznivé podmínky ke svému dalšímu rozmnožení. Současně ubývá předtím přemnožených losů. Před opětným zavedením vlků bylo losů v parku přes dvacet tisíc; dnes z toho počtu zbývá necelá polovina. Ani to však není konec příběhu a odpověď na všechny otázky, nakupené během oněch sedmdesáti let po vyhubení vlků.
Jakoby ze zcela jiného soudku byl tu další do očí bijící problém: v parku roste stromoví třeba sto let staré, ale stromy mladší než 70 let jako kdyby odtud z nějakého záhadného důvodu ke svému přirozenému růstu neměly podmínky. Se zkoumáním této otázky se začalo roku 1997, tedy dva roky poté, co se v parku znovu objevili první vlci. Mezi postiženými stromy byly především osiky, americké topoly a vrby. Okamžitě se přesnou evidencí vzorků letorostů potvrdilo, co bylo zřejmé na první pohled: že se v parku od třicátých let 20. století stromům nedaří. A pojednou jakoby začínaly zase prospívat. Proč?
Vlčí smečka o sedmi až desíti jedincích, má-li bohaté loviště, uloví denně jednoho losa. Losí stáda si musí zvyknout při pastvě na možná rizika od dravců. Ke klidné pastvě los potřebuje mít výhled po celém obvodu horizontu, to ovšem údolí podél řeky Lamar a dalších toků, procházejících parkem, přímo neskýtá. Losi se začali instinktivně vyhýbat údolím. Když má taková osika nebo vrba možnost dorůst výšky aspoň 3-4 metrů a tloušťky kmene v průměru kolem 12 cm, její další růst už není pustošivým okusováním výhonků ohrožen. A tak pět let poté, co se v Yellowstonském parku objevili po mnoha desetiletích opět první vlci, začaly zas nadějně obrůstat břehy řeky mladými vrbami a osikami.
Nejen to. Na řeku se mohl znovu po mnoha desetiletích vrátit také bobr, který opět našel podél řeky jak potravu, tak stavební materiál k budování svých přehrad. Nový porost přidal nejen stín, ale také zpevnil břehy řeky, jejíž tok se zvolnil také díky bobrům. Snížila se eroze usazenin a zlepšily se zároveň podmínky pro návrat lososů do řeky. Stěhovaví ptáci začali opět nacházet podmínky k zahnízdění přímo v parku; mezi nimi dokonce jeden druh kolibříka. Dnes, osm let po zavedení prvých vlků do parku, jako kdyby se vracela většina životních podmínek, které v parku byly při jeho založení. Do parku se z velkých masožravců vrátila také puma a medvěd.
Samozřejmě, že zatím ještě nemáme všechna fakta pro konečné závěry. Je třeba ještě dále vyhodnocovat, co všechno mohlo být způsobeno tím, že šest let po sobě bylo v oblasti v létě velké sucho. A vliv krutých zim také ještě nebyl plně vzat v úvahu. Poznatky byly zatím získány na poměrně malém území. Ozvaly se hlasy, že si v Yellowstonském parku někdo "hraje na Pánaboha". Stávající zjištění k takhle zahořklé výtce neopravňují. Zatím se zdá, že v proměnlivosti dynamické rovnováhy došlo v Yellowstonském parku k posunu žádoucím směrem.
