Vraždící sloni z Pilanesbergu

21. březen 2001

Bob Slotow si smutně prohlížel obrovské nehybné tělo. Samice nosorožce ležela v tratolišti krve a opodál bezradně pobíhalo její mládě. Slotow už mnohokrát viděl nosorožce povražděné pytláky. Tentokrát ale nebyl pachatelem člověk. Stopy kolem dokazovaly nad jakoukoli pochybnost, že se nosorožčí samice stala další obětí mladých vraždících slonů. Biolog Rob Slotow přijel do jihoafrického Pilanesbegu právě proto, aby sloní běsnění zastavil.

Do Pilanesbergu se dostaly zhruba tři desítky mladých sloních samců počátkem osmdesátých let. Přivezli je sem spolu s pětadvaceti samičkami z Krugerova národního parku, kde se sloni přemnožili a bylo nutné snížit jejich stavy odstřelem. Pilanesberští mladí sloni patřili k sirotkům, kteří nezbytný odstřel v Krugerově parku přežili. Až do roku 1990 se sloní samečci chovali ve svém novém domově celkem slušně. Pak ale u prvních samců nastoupila říje a od té doby s nimi nepřestávaly být problémy.

Sloni řádili jako smyslů zbavení. Propadali záchvatům agresivity a útočili na vše, co se jim dost rychle neodklidilo z cesty. Často se stávali terčem jejich brutálních útoků nosorožci tuponosí. Jen v letech 1992 až 1997 jich měli zuřiví sloní býci na svědomí více než čtyři desítky. Někteří sloní "rozhněvaní mladí muži" museli být zastřeleni. Zbývající zvířata ale pokračovala v běsnění.

"Co s nimi? Přeci je nepostřílíme všechny!?" hořekovali strážci zvěře.

Záhadu pilaneberského sloního amoku rozluštil až Rob Slotow. Toho zarazil nápadně nízký věk říjných sloních býků. Většině z nich nebylo ani dvacet let. U sloních samců se ale objevuje první říje obvykle až po dosažení věku pětadvaceti roků. Tyto první říje bývají navíc velmi krátké a neprobíhají nijak bouřlivě. Říje sloních býků zesiluje s věkem. Na vrcholu sil se ocitá slon po čtyřicítce, kdy se jeho říje potáhne na 2 až 4 měsíce. Ani pak ale sloni nešílí tak jako zuřiví sloní mladíci z Pilanesbergu. Těmi cloumala bouřlivá říje často déle než pět měsíců. Příval pohlavních hormonů jim přitom doslova zatemňoval mozky.

"Dovezeme z Krugerova národního parku další sloní býky," rozhodl Rob Slotow.

První reakce na jeho návrh byla jednoznačně zamítavá. "Vy jste se zbláznil, doktore. Další sloní samce? Už teď si s těmi našimi nevíme rady!"

Jenže Rob Slotow věděl, co dělá. Nechtěl do Pilanesbergu dovézt jakékoli slony. Vybral si k tomu šest dospělých sloních samců ve věku kolem pětatřiceti roků.

"Však oni už nám ty naše nezvedené sloní mladíky přivedou k rozumu," konejšil Slotow obavy strážců.

Počátkem roku 1998 se v Pilanesburgu objevila šestice velkých sloních býků. Většina lidí očekávala katastrofu. Ale stalo se přesně to, co předvídal Rob Slotow. Z nezvedené mládeže se rázem stali hodní sloní hoši. Vraždění ustalo. Říje u mladých sloních býků zmizela a pokud se přeci jen projevila, byla krátká a slabá. Přesně tak, jak to má být.

Rob Slotow dokázal, že původcem sloního amoku v Pilanebergu byli lidé, kteří nechali vyrůstat mladé sloní býky bez konkurence starších samců. V přírodě si staří sloni zajistí, aby jim ambiciózní sloní mládenci nepřerostli přes hlavu. Pokud se potká mladý říjný samec se starším sloním býkem, projevy říje u mladého slona téměř bleskově zmizí. Už samotná přítomnost staršího a silnějšího slona dramaticky změní hormonální poměry v těle mladého samce a navrací je k normálu. Svou roli přitom sehrává stav nervového systému vystrašeného mladého slona. Zřejmě se ale uplatní i zvláštní látky, tzv. feromony, které kolem sebe staří sloni šíří.

Tento stav je výsledkem neúprosné evoluce. Staří sloni si žárlivě střeží své výsadní postavení. Mladí samci to musejí respektovat a při střetu s nadřízeným sloním býkem se musí zklidnit. Jinak riskují souboj s mnohem silnějším soupeřem. V nerovném zápase většinou podlehnou a nepředají své "buřičské geny" dalším generacím. Mladý sloní býk, který dokáže okamžitě utlumit svou říji, má větší šanci na přežití. Jeho "přizpůsobivé" geny pak zdědí další pokolení.

Lidé byli už mnohokrát skálopevně přesvědčeni, že si ve vztahu ke slonům počínají rozumně. S tímto přesvědčením přistupovali lovci slonoviny k masovému vraždění sloních stád a nakonec přivedli v mnoha částech Afriky slony na pokraj vyhubení. Následná přísná ochrana slonů v národních parcích byla rovněž motivována těmi nejlepšími úmysly, ale často vyústila v přemnožení slonů, kteří začali devastovat krajinu. V této chvíli přistoupil člověk k plánované redukci stavů slonů, ale jak ukazuje případ vraždících slonů z Pilanesbegu, ani tady jsme se nevyhnuli tragickým omylům. Nyní můžeme mít pocit, že Rob Slotow vyřešil "poslední sloní problém", ale tím bychom zřejmě jen přispěli dalším počinkem do dlouhé řady lidských omylů.

ČRo 2 - PRAHA, Meteor, sobota 8.05 Vysílání 24. března 2001

Spustit audio