Vratislavická kyselka: Uměla léčit pocuchané nervy i podrážděný žaludek. Nikomu ale nechutnala

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Léčivý pramen přitahoval lidi z širokého okolí. A tak brzy vznikly ve Vratislavicích lázně

Pojem minerální voda splýval v Evropě po staletí s pojmem lázeňský pramen. A nejinak tomu bylo i u kyselky z Vratislavic. Voda nevalné chuti zprvu nikoho z místních nevzrušovala. Když se však potvrdily její léčivé účinky, staly se Vratislavice přes noc slavné a na místě zřídla vznikly lázně.

Účinkuje: Jan Kovařík
Připravil: Jitka Škápíková
Dramaturgie: Magdalena Šorelová
Zvukový mistr: Tomáš Gsöllhofer
Zvukový design: Jiří Litoš
Premiéra: 23. 3. 2021

Příběh Vratislavické kyselky se začal odehrávat v roce 1862. Z německé knihy Dorfchronik od Antona Jägera z roku 1865 se dovídáme, že v domku č. 74 na břehu řeky Nisy ve Vratislavicích nedaleko Liberce bydlel chalupník Karl Skollaude.

Na živobytí si vydělával bělením prádla.  A k tomu potřeboval dostatek čisté vody. Jednoho dne se proto rozhodl, že v Maffersdorfu, jak se původně Vratislavicím říkalo, vykope novou studnu.

„Studna má hloubku šest loktů, z čehož asi čtvrtina musela býti zahloubena do žulového kamene. V trhlinách této žuly se ukázaly tři vodní žíly, které zaplnily studnu tak vysoko, že mohla býti vsazena trubka pro pumpu, což se ale stalo až na jaře 1863, když majitel počal opět provozovati své bělidlo.“

Voda divné pachuti

Voda z nové studny ale pana Skollaudeho zklamala. Měla divnou pachuť. „Tohle se přece nedá pít,“ brblal si pod vousy. „Asi to bude tou novou pumpou. Nebo že by měla tak divný pach kvůli tomu střelnému prachu, jak jsem s ním musel tu tvrdou skálu střílet? No co, snad to časem vyprchá,“ utěšoval se pan Skollaude.

Jenomže pachuť přetrvávala. Voda nechutnala ani panu Skollaudemu, ani nikomu jinému, a tak si pro vodu k pití všichni chodili zase do nedaleké do studánky jako dřív a vodu z pumpy používali jenom k provozu bělidla.

A pak se k tomu nějak nachomýtla Skollaudeho máma. Jak to tenkrát přesně do puntíku bylo, to už asi nezjistíme, tak bychom si to mohli vyprávět třeba takhle:

Maffersdorfska kyselka

Za všechno může máma

Starou paní tři roky nato popadla hrozná žízeň. Bylo parno, nikde v domě ani kapka vody k pití, a jí se nechtělo trmácet až ke studánce. „No co, napiju se u pumpy, sice všichni říkají, že je ta voda nedobrá, ale snad se z ní neotrávím.“

Napila se zhluboka, pak vodu trochu v ústech poválela – no br, dobré to nebylo, pravdu měli ti, kteří ji před vodou varovali. Ale pak jí přišla ta nakyslá chuť nějaká povědomá. „Počkat, takovouhle vodu už jsem někde pila. No ano, kousek odtud, v Libverdě, tam mají podobnou vodu. A jakej zlatej důl jim ty prameny přinesly, lázně si kolem nich vystavěli! Možná ten můj synek narazil na zřídlo léčivé a ani o tom neví, prádlo s ním ten můj trouba bělí!“

Energická paní hned vodou naplnila skleněnou láhev a jala se ji pozorovat. „Ha! Neříkala jsem to? Jak pomalu bublinky stoupají, vida, mnohem dýl, než je u čerstvě natočené vody obvyklé. Ten můj zlatej Karlík ještě udělá štěstí!“

Máma do pana Skollaudeho tak dlouho hučela, až se vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Ulrichem, majitelem lékárny U Černého orla. Ten jako první vodu z minerálního pramene ve Vratislavicích analyzoval a potvrdil, že je léčivá.

Jak se Vratislavická kyselka stala téměř na sto let nejznámějším nealkoholickým nápojem v kraji? Jak se ve Vratislavicích vyvíjelo lázeňství? A jak se má slavná minerálka dnes?

autoři: Jitka Škápíková , Magdalena Šorelová
Spustit audio

Související