Vody naprší víc než dřív, ale trestuhodně ji necháme odtéct ze země

12. červenec 2016

Studánky, tůně, pramínky, mokřady, říčky, rybníky, jezera... Tak vypadala (a naštěstí ještě někde i vypadá) naše krajina. Ale není to samozřejmost.

Voda a půda jsou dvě spojité nádoby. Jak se chováme k půdě, tak je na tom voda v krajině (a obráceně). Zdá se, že ani jednomu se nedaří právě dobře.

Na téma vody v krajině přišli s Martinou Kociánovou diskutovat agrární analytik Petr Havel a sedlák, předseda Asociace soukromého zemědělství České republiky, Josef Stehlík. (Připomeňte si I. díl a II. díl.)

Martina: Ojedinělý výzkum vědců z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy o dávno zaniklých nádržích v prameništích šumavských říček říká, že pokud by se obnovily jen ty na střední Šumavě, tak by vytvořily zásobu vody velikosti středně velké přehrady. Na první poslech je ta myšlenka ohromná, ale jak to vy dva vidíte v praxi? Je to reálné, anebo raději vybudujeme velké vodní dílo?

Petr Havel: Podle mě je to nutné, ale ne všude je možné tyto drobné vodní plochy použít. Když je potřeba v kritických situacích zadržet větší objemy vody, tak to malé vodní plochy nezvládnou. Pak je třeba se vážně bavit opravdu o přehradách, což je jakýsi démon v krajině, který má velmi negativní pověst.

Existuje seznam lokalit vhodných pro akumulaci povrchových vod, takzvaný Generel LAPV. Míst je hodně, ale neznamená to, že na všech budou postavené přehrady.

Česká krajina

Pro krajinu není vůbec špatné, když je zahrnuta do souboru lokalit. Nesmí se tam budovat průmyslové areály, těžký průmysl či zásadně zásahovat do přírody.

Lze obdělávat půdu, případně postavit zahradní domek. Život z těchto míst úplně nemizí. Udržováním těchto lokalit chráníme přírodu, protože zabráníme pokrývání půdy neprostupný povrchy.

Je třeba využívat vodu ze střech, aby neodtekla do první říčky

Martina: Jak může každý jeden člověk pracovat na tom, abychom zadržovali vodu v krajině, aby voda z naší republiky neodtékala tak rychle?

Josef Stehlík: Před několika lety jsme absolvovali pracovní cestu do Izraele, která je pověstná dobrým hospodařením s vodou. Mluvili jsme s úředníky z ministerstva, kteří mají tuto oblast na starosti a jejich zkušenosti se snažíme přenést do našich podmínek.

Například akumulace vody ze střech, z objektů na zalévání. Zemědělci mají velké množství střech. Je je třeba využít.

Uvedu příklad z jižní Moravy, kde vznikla jedna poměrně velká hala na pěstování bylin, která má rozlohu jednoho hektaru.

Déšť, střecha

Všechny střechy a okolní plochy jsou svedeny do akumulační nádrže a z té se zalévají rostliny řízenou závlahou uvnitř, takže má prakticky uzavřený okruh. Na beton a asfaltové střechy může klidně pršet, protože déšť jde do velkých akumulačních nádrží.

Podle nás je to cesta v oblastech, která jsou identifikována jako suchá. V místech jako je Žatecko, Rakovnicko, jižní Čechy by státní politika měla směřovat k tomu, aby lidé s vodou takto nakládali. Platí to pro soukromníky i podniky. Supermarketům by se to mělo dát jako podmínka, aby voda okamžitě neskončila v nejbližší říčce.

Stavíme v záplavových zónách a pak se snažíme eliminovat riziko poškození majetku

Martina: Jak stavební činnost ovlivňuje vsákavost vody v krajině?

Petr Havel: Zásadně. Hned na druhém místě po zemědělcích. Zvykli jsme si, v záplavových oblastech i přímo v aktivních zónách, kudy teče velká voda, stavět domy, továrny a spoustu dalších staveb.

Což znamená velké riziko škod na majetku. A když chceme těmto škodám zabránit, jak to uděláme? Postavíme přehradu. V tom okamžiku už výš po proudu zasahujeme do přírody a jinde bereme retenční schopnost.

Vodní nádrž, přehrada Nýrsko, pitná voda (ilustrační foto)

Starostové obcí nejsou příliš velcí znalci vodní problematiky a před volbami slíbí různé i prospěšné stavby, jako je dům pro seniory. Ale postaví ho v záplavové oblasti. A až do loňska tady neplatilo, že neprostupné povrchy musí vystřídat dlaždice s dírami, kterými se voda aspoň trochu vsakuje.


Petr Havel Stavíme v záplových zónách, které mají sloužit ke vsakování přebytečné vody.

Takže jakákoliv stavba nebo jen chodník, přístupová cesta, komunikace snižuje objem půdy, která by mohla něco zadržet. A to je velký problém.

Soused má chatu u vody, já ji chci taky. A to přesto, že se už dnes ví, kde jsou aktivní záplavové zóny, tak to stejně lidé nerespektují.

Myslím si, že je to zásadní. Jestli chceme v nezemědělské oblasti něco proti prevenci sucha a riziku povodní systémově dělat, musíme velmi výrazně zvažovat, jaké plány rozvoje přijímat. Musí se umět normálně tvrdě říct: Tady si holt, Franto, nic nepostavíš.

Úředníci si mnohdy ulehčují práci. Dovolí, aby dešťovka odtekla

Martina: Je u nás vůle to skutečně říct? Říct, že se třeba nebudou ve městech vyměňovat kočičí hlavy za asfaltové chodníčky a zejména se nebude vyjímat půda z půdního fondu?

Města nevsakují vodu

Petr Havel: Zákony na to máme, jenom bychom je měli dodržovat a měli bychom mít statečnost a vůli k rozhodnutím.

Josef Stehlík: Na jedné straně politici chodí a říkají: Chceme, aby voda nešla rychle pryč. Na druhé straně jsou tu úředníci, kteří jsou kompetentní a kteří mají ze zákona pravomoc k tomu, aby povolovali stavby a popřípadě dávali podmínky, jak stavby budou vypadat.

Čtěte také

A oni by si hospodařením s vodou nějakým složitějším způsobem komplikovali život, takže je pro ně ideální trubka, která vodu odvede co nejrychleji do řeky. Tím je to pro ně vyřízená záležitost.

Z nejvyšší státní správy bude muset být tlak na úředníky, kteří mají v ruce výkonnou pravomoc. Musí je motivovat, aby uvažovali v jiných intencích, než uvažují dneska.

Soukromí zemědělci jsou pro vesnici přínosem

Martina: Když jedu malými vesničkami, vidím místa, kde zjevně býval rybník, ale vesnice ho vysušila. Myslíte si, že cesta jednotlivých malých územních celků, vesniček, městysů vede i přes obnovování rybníků?

Josef Stehlík: Je to jeden z dílů obnovy. Pokud v katastru obce hospodaří jeden, dva soukromí a rozumní zemědělci, tak je to pro obec přínos. Protože uvažují v kontextu toho, že potřebují vodu.

V Ženklavě chtějí obnovit zapomenutý rybník

A aby tam byla, tak se snaží s obecní samosprávou napravit to, co se dělo v posledních 50 letech. A mohou to být například zaniklé rybníčky.

Pokud v katastru hospodaří soukromí zemědělci, pro život venkova a rozhodování to má mnohem pozitivnější přínos, než když tam hospodaří anonymní akciová společnost. Ta se tam objeví 3x do roka s nějakými velkými stroji, obdělá okolní plochy, oseje je jednou monokulturou. Jeden rok kolem celé vesnice mají řepku, druhý rok obilí a třetí rok kukuřici.


Josef Stehlík Socialistické zemědělství rozoralo záplavové louky a začalo na nich v honbě za výkonem hospodařit.

Rybníčky samozřejmě měly obrovský význam, protože v době Rakouska-Uherska a První republiky žádné velké nepropustné jímky nebyly. Močůvka a hnůj při dešti tekly do rybníka, který potom sedláci vyváželi zpátky jako organickou hmotu na pole.

Je to ale nesrovnatelné, protož eneexistovaly napříkad umělé chemické prostředky na praní. V současné době je velkou výzvou pro místní samosprávy, ale i pro velké politiky, aby se rybníky obnovovaly.

Na mnoha místech došlo k regulaci a narovnání řeky. Ale v nivách řeky, kde původně byly travní porosty a louky, které byly povodní téměř nepostižitelné, tak v socialistické honbě za zrnem se rozoraly, převedly se do orné půdy a v záplavových oblastech se začalo normálně klasicky hospodařit.

Každé zatopení pšenice nebo kukuřice znamenalo národohospodářské ztráty, které se potom řešily meliorací a rychlým odtokem vody. Vesnice dřív přirozeně chránila rozlivová území. Když tato retenční místa zmizela, vesnice se staly zranitelnými rychlými povodněmi.

Záplavy, velká voda, povodeň, rozvodněná řeka, zvýšená hladina řeky

Dosud se nenašel konsenzus mezi politikou povodí a politikou zemědělců, aby se na některých inkriminovaných místech, třeba řeky Moravy a možná Berounky, přirozené enklávy rozlivu vrátily zpátky. S tím, že zemědělci budou znát rizika a zároveň od státu třeba dostanou nějaký příspěvek na hrazení možné újmy, nebo na hospodaření pomocí trvalého travního porostu.

Čtěte také

Zákony neumožňují, aby se vlastníci mohli řádně starat o své pozemky

Martina: Není možné to třeba jen tak nechat ladem? Protože je to prostě záplavová oblast, je to niva a je tam přirozený zdroj vody, vlhkosti. Zároveň se tam rozjede specifický život, specifické organismy, rostliny a tak dále.


Petr Havel Dát ústavní kompetence vlastníkům je dobrou prevencí sucha a povodní.

Josef Stehlík: Většinou to má nějakého konkrétního vlastníka. Každý vlastník chce, aby majetek byl zhodnocený. Platí z něj daně. On není vyjmutý z toho, aby obci nebo státu neplatil daň.

Mělo by dojít k dohodě mezi státem a vlastníkem ve prospěch veřejného zájmu tak, aby vlastník netratil. Tedy aby dostal za to, že to nechá ladem, nějakou náhradu.

Petr Havel: Za prvé: Čím více uděláme malých rybníků, malých vodních ploch, tím méně budeme muset postavit přehrad.

Za druhé: Rybník je v každé vesnici zdroj vody pro hašení požárů. Celá řada požárů u nás je uhašena později, než by mohla být proto, že voda je daleko.

Rybník Kačák v Tisé

Za třetí: Naši předci nedělali jenom jeden rybník, ale dělali soustavy rybníků za sebou a tyto plochy vlastně vedly k přirozenému čištění vod. Byla to taková kaskáda a na začátku vtekla do rybníka špinavá a na konci byla téměř křišťálově čistá.

Narazili jsme na důležitý pojem a to je vlastník. V České republice jsou zhruba tři miliony vlastníků. V zásadě se dá říct, že je to skoro každý člověk v produkčním věku. Každý by se o majetek měl starat s péčí řádného vlastníka a tím pádem by měl také využívat ten svůj nástroj, když tu půdu pronajímá a snažit se po těch zemědělských hospodářích, aby ta půda nebyla degradována.

Ale série předlistopadových i polistopadových zákonů vlastníkům sebrala téměř jakékoliv kompetence, takže vlastník je dneska v řadě případů v naprosto vydíratelném postavení a za situace, kdy nemůžete účelně nakládat se svým majetkem, tak se o něj přestanete starat.

Potom chodí různí spasitelé a říkají: „Vlastníci se nestarají“. Vlastníci se ale nestarají proto, že efektivně ani nemohou. Například se nemohou ke svým pozemkům dostat, protože velké širé rodné lány, o kterých jsme hovořili minule, se skládají obvykle z velkých množství původně malých vlastníků, malých ploch. V okamžiku, kdy se vlastník, který má úsek někde uprostřed velkého lánu, k němu nedostane, nemůže ho ani prodat. Takový pozemek mu ani nemůže být vydán, protože by to narušilo pole. On vlastně nemůže nic.

Souvislá plocha pole

Dát ústavní kompetence vlastníkům je dobrou prevencí sucha a povodní.

Jsme jedna z nejzalesněnějších zemí v Evropě

Martina: Vodu v krajině pomáhají zadržovat stromy a zatravněné plochy. Jsme v tomto ohledu progresivní?

Petr Havel: Velice často se dočteme, jak kácíme lesy. Není to pravda. U nás zalesnění stoupá neustále. Můžeme se domlouvat o tom, jestli je to ta správná struktura, ale mění se ve prospěch listnáčů, čili v podstatě i tohle je správně. Česká republika je jedna z nejlesnatějších zemí v Evropské unii, čili v těch stromech problém není.

Když usnou lesy hluboké

Není asi úplně problém v těch loukách, jistě bychom jich mohli mít víc, ale v polistopadovém období tady vznikly opravdu stovky tisíc hektarů nových lučních porostů, tedy půdní pokryv. Ale to je zase první krok a druhý krok je, jak se o ten půdní pokryv dál starat, když už tam je.


Spotřeba vody v České republice, v průmyslu, zemědělství i v domácnostech, je asi 1,5 miliardy kubíků za rok.

Josef Stehlík: Výzkumný ústav meliorací na Zbraslavi spočítal, o kolik by se zvedla absorpční kapacita naší půdy, kdybychom se o ni dobře starali a neměli bychom 67 % půdních ploch napadených erozí.

Petr Havel: Retenční kapacita našich půd činí zhruba 8,5 miliardy kubíků. Ale ve skutečnosti zadržuje v současné době zhruba asi 5 miliard kubíků. Rozdíl je víc jak tři miliardy.

Při roční spotřebě 1,5 miliardy kubíků vody máme v půdě potenciál na zajištění vody pro všechny lidské účely na dva roky.

Sprcha

Josef Stehlík: Význam půdy v dobré kvalitě je obrovský a nedoceněný. A to si myslím, že kdyby všechny tyto kroky, které se dělají, vedly k tomu, aby se zlepšil stav půdy jako takové, tak to může být obrovský posun v problematice nakládání s vodou.

Vždycky se zmiňuje jižní Morava jako negativní ukázka vysychání a kde je problém s vodou. Přitom přejedete několik kilometrů pod Mikulovem do Rakouska a je zajímavé, že ta stejná enkláva ve stejné klimatické šíři a podmínkách tyto problémy nemá.

Způsob obhospodařování konkrétní krajiny na české a rakouské straně je odlišný. A myslím si, že když chodí politici z jižních Čech a říkají: Dejte nám peníze, ať můžeme lépe hospodařit, protože my tady máme hrozný sucho, že první odpověď by měla jít: Zajeďte si do Rakouska, podívejte se, jak v Rakousku dělají ve stejných podmínkách zemědělskou produkci a až ji začnete dělat také tak a nebude vám to vycházet, tak pak si přijďte pro peníze.

Za posledních 20 let napršelo v Česku víc vody, než kdysi

Martina: Záleží opět na přístupu ke krajině na lásce k půdě a k zemi. Díváte se v této souvislosti do budoucna s optimismem?

Josef Stehlík: Od přírody jsem optimista. Před několika lety, pokud nebyla velká povodeň, tak se nikdo o půdě a o vodě v takovémto kontextu se nebavil. V dnešní době je to velké téma.

Vzhledem k tomu, že se půda stává důležitým tématem, stává se důležitým i pro politiky. Doufejme, že politici v tom udělají spíš pozitivní, než negativní kroky. Při obhospodařování zemědělské půdy začínáme víc přemýšlet, jak zrovna nakládáme s vodou.

Petr Havel: Náměstek ředitele Českého hydrometeorologického ústavu Honza Danielka by vám řekl, že podle statistik v posledních 20 letech napršelo v České republice oproti dlouhodobým průměrům dokonce víc vody, než kdysi. Čili problém není v tom, že by vody bylo méně.

Martina: Ale ona odtéká.

Petr Havel: Ona rychleji odteče, protože se nedokáže vsáknout. To je ten problém. A protože Česká republika nemá nějaké zdroje, není u moře, tak je závislá na tom, co tady naprší.

Déšť, krajina

Naše starost o to, jak ji zadržet, musí být mnohem větší, protože my jinou alternativu nemáme, ledaže bychom k nám vedli nějakou obrovskou trubkou vodu z moře a ještě ji odsolovali.

Musíme umět hospodařit s deštěm, kterého není málo. Jenom u nás nezůstává.

Změny budou, jsme k nim nuceni

Martina: A vidíte to do budoucna reálně, když jsme se to nenaučili doposud?

Petr Havel: Já si myslím, že je celkem přirozenou vlastností většiny lidí, že problém začne řešit, až když se ho opravdu týká. A my už ho skutečně pociťujeme.

To mě naplňuje optimismem, že změny budeme schopni, a to proto, že budeme nuceni.

Josef Stehlík: Když se bavíte s některými lidmi z jiných částí světa, tak řeknou: Vy musíte být hrozně bohatá země, když se sprchujete a splachujete pitnou vodou.

sprchový kout

Petr Havel: Abychom se jen takzvaně nesebemrskali, musím říct, že spotřeba vody na osobu a rok v České republice je jedna z nejnižších, možná nejnižší v celé Evropské unii. Je to hodně zjednodušeně řečeno asi 100 litrů na osobu a den.

Průměr Evropské unie je zhruba 200 litrů na osobu a den, průměr v USA pak asi 300 litrů. To znamená, že my s tou vodou zas tolik doma neplýtváme. Respektive jiní s ní plýtvají ještě daleko víc.

Martina: Moc děkuji za návštěvu ve studiu a děkuji vám za to, že teď, si myslím, mnozí z posluchačů šli a zkontrolovali kohoutky.

Záznamy dalších pořadů najdete v Archivu.

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.