Vladislav Vančura

Marketa Lazarová (MP3)

Slova z románu „Konec starých časů “ výstižně charakterizují i jeho autora. Příběhy a postavy Vladislava Vančury svého tvůrce nezapřou. Na jaké jiné vinici se mohli zrodit plavčík Antonín Šůra a kouzelník Arnoštek z „Rozmarného léta“, Marketa, Lazar a Kozlík z „Markety Lazarové“, pekař Jan Marhoul ze stejnojmenného románu nebo moudrý blázen kníže Alexej z „Konce starých časů“? Vančuru čtenář bezpečně pozná po prvních větách; jeho styl je nezaměnitelný, uhrančivý.

Cesta Vladislava Vančury k literatuře nebyla jednoduchá. Narodil se v roce 1891 v Háji u Opavy. Když mu táhlo na sedmý rok, přestěhovala se rodina s pěti dětmi do Davle u Prahy, kde se Vančurův otec stal správcem lomu a cihelny. Krajinu kolem Vltavy si Vančura už tehdy zamiloval. Na barvitý svět se zajímavými postavami kolem cihelny po celý život rád vzpomínal a inspiroval se jím. Vladislav se sice brzy a sám naučil číst, ale škola ho příliš netěšila. Gymnaziální studia v kvartě přerušil, nějaký čas se učil na knihkupce, pracoval v Grafické unii, pokoušel se o studium výtvarného umění a teprve po několika letech opožděně složil maturitu a vystudoval medicínu. Oženil se svou studentskou láskou, medičkou Ludmilou a společně si otevřeli ordinaci na Zbraslavi. Paní Vančurová jejich radostný a bohatý život zachytila v memoárech „Dvacet šest krásných let“ (vyšly v roce 1967).

Od dětství náruživý čtenář začal už za studií psát a publikovat v novinách a literárních časopisech. V letech 1924 - 25 vydal rychle za sebou několik už zralých a osobitých próz. Povídkové sbírky „Amazonský proud“ a „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, které využívají obraznosti jazyka, ruší epickou jednotu a připomínají básně v próze. Romány „Pekař Jan Marhoul“ a „Pole orná a válečná“ se silnou sociální tematikou a protiválečným akcentem.

Asi nejpopulárnější Vančurovo dílo „Rozmarné léto“ (1926) bylo inspirováno starou zbraslavskou plovárnou, kam spisovatel s přáteli (předobrazy literárních postav) rád chodíval a kde vládl Antonín Šůra – románový plavčí mistr Důra. „ Rozmarné léto" vzniklo ze skutečné rozmarné a přátelské pohody.

Od svých literárních počátků patřil Vančura mezi uměleckou avantgardu. Stál u zrodu uměleckého sdružení Devětsil a byl dokonce jeho prvním předsedou. Usiloval o tvůrčí experiment, překonání popisného realismu, tradičních postupů, vyprázdněného konvenčního jazyka, konvenčního myšlení i stejně prázdného, banálního žití. Jeho ideálem – v literatuře i v životě – byl celistvý, bezprostřední a svobodný člověk, milující život: renesanční postava. Renesance byla pro něj také zdrojem inspirace při hledání literárních postupů: hojně využíval vypravěčského partu a lyrických či humorných odboček od hlavního děje. Do epického vyprávění vnášel lyrické a metaforické prvky. Charakteristická pro něj byla především vynalézavá práce s jazykem: překvapivým, obrazivým, mísícím různé jazykové vrstvy. To vše nalézá čtenář v celém Vančurově díle. V románech „Hrdelní pře anebo Přísloví“, „Marketa Lazarová“, „Útěk do Budína“, „Konec starých časů“, nebo „Rodina Horvatova“ , v povídkách ze sbírky „Luk královny Dorotky“ i v nedokončených „Obrazech z dějin národa českého“ .

Vančura napsal také několik dramat (mimo jiné „Alchymista“ a „Jezero Ukereve“) a velmi ho zajímal film - tehdy ještě mladé umění . Režíroval několik filmů – „Marijka nevěrnice“, „“Před maturitou“ a psal i filmové scénáře. Na základě nerealizovaného scénáře „Baron Prášil“, napsal později román „Konec starých časů“ v němž se oslava vypravěčského umu a fantazie prolíná se satirou na současnou společnost.

Posledním, velice náročným a rozsáhlým projektem byly „Obrazy z dějiny národa českého“, které vznikaly za války ve spolupráci s tehdejšími předními historiky. Vančura se ovšem také hned od počátku okupace zapojil do odbojové činnosti. V roce 1942 byl zatčen a třetí díl Obrazů zůstal rozepsaný v polovině věty. V osudném časném ránu 12. května, kdy do zbraslavské vily s řevem a kopáním do dveří vtrhlo gestapo, Ludmila Vančurová rukopis v poslední chvíli zachránila. Vladislav Vančura byl po několikatýdenním věznění a výsleších 1. června 1942 zastřelen v Praze na Kobyliské střelnici. Bylo mu jedenapadesát let.