VIDEO. Tady bydlí rozhlas: Zlínský rozhlas žije ve vile Jana Antonína Bati. Kdo ji ale navrhl?
Sídlo zlínského studia Českého rozhlasu je v rodinné Baťově vile postavené už ve 20. letech minulého století. Proč ale nikde nenajdete jméno architekta, který ji „nakreslil“? Údajně je za tím spor mezi nevlastními bratry Tomášem a Janem Antonínem.
Jan Antonín Baťa převzal řízení světoznámé obuvnické firmy v roce 1932. Kromě bot se pustil i do výroby pneumatik. To ale až po tragické smrti nevlastního bratra Tomáše. Tehdy rodinná firma zaměstnávala ve všech svých provozech 63 247 lidí.
Do té doby obyčejné, malé městečko Zlín oba bratři proměnili v moderní průmyslové centrum. Velké tovární haly produkovaly tisíce párů bot denně, dělníci bydleli v praktických elegantních rodinných domcích s cihlovými stěnami, které při pohledu z výšky září jako červeno-zelená šachovnice. Automobily, letadla i filmové ateliéry – nic z toho Zlínu nechybělo. Takový pravý československý „Americký sen“.
Zajímavosti exteriéru:
Pro celé město tak typické červenobílé zdivo s výdutí na jižní fasádě. Taky takzvanou přetaženou římsou se zábradlím a atypickým členěním oken původního hlavního vstupu. Taky jediné a nedělené okno v přízemí.
Rodinná vila Jana Antonína
Ulice Osvoboditelů, v části Zlína zvané Nadkostelí, je dnes rušná ulice s auty uhánějícími směrem na Kudlov. Málokdo vůbec postřehne, že po pravé straně míjí jednu velmi zajímavou stavbu – rodinnou vilu Jana Antonína Bati. Asi i proto, že jim ve výhledu brání garáže a transformační stanice zapuštěné do svahu. Zvednout pohled se rozhodně vyplatí, protože uvidíte funkcionalistický dům typicky baťovského stylu.
„Vila byla postavena v letech 1926–1927 podle plánů, které držím v ruce. Ale kdo je autorem tohoto reprezentativního domu? Podpis architekta chybí,“ diví se průvodce pořadem Tady bydlí rozhlas David Vávra. Na fasádě žádná pamětní deska, na zemi žádné ruce obtisknuté do betonu.
Záhada č. 1: Kdo byl architekt?
Dům si dochoval prvorepublikový vzhled, a to i uvnitř. Hned v zádveří návštěvníky upoutá velké zrcadlo, ve kterém se jistě kdysi prohlížel pan továrník Baťa. Oblá linie, která tuto předsíňovou stěnu zakončuje, vás zcela přirozeně vede doprava, do haly. Stěny i navazující schodiště jsou obložené dřevem, rohový krb z ušlechtilého kamene, obrazy a u stropu dobové kruhové svítidlo. Víc světla snad do pátrání po architektovi, který vilu postavil, vnese Karolína Juřicová z Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
„S největší pravděpodobností to byl František Lydie Gahura, dvorní architekt firmy Baťa. Dům totiž vykazuje typické znaky jeho práce,“ vysvětluje historička Juřicová. Jan Antonín prý nesmírně toužil po rodinném sídle, což se ale Tomášovi nepozdávalo. Považoval to za Janovu snahu vyvyšovat se nad ostatní v továrně.
Záhada č. 2: Proč nesedí půdorys?
Pohádali se a Jan dokonce z firmy na celý rok odešel. Dům si postavil stejně. Gahura byl jeho kamarád, logicky tak stál i pod návrhem vytouženého sídla. Zřejmě nestál o nějaké problémy ve firmě, tak své jméno do oficiálních výkresů raději neuvedl. Historický plán domu má ale ještě jednu záhadu: půdorys domu je podle nich symetrická kostka (12x12 metrů). Ve skutečnosti je to ale 12x17. Vila totiž v průběhu let prošla několika, naštěstí citlivými přestavbami.
Zajímavosti interiéru:
Vypouklá stěna s okny v ose jemně zalomenými. Protější zeď symetricky kopíruje vyklenutí, stejně jako na míru vyrobená pracovní sedačka pro vzácné hosty pana továrníka. V místnosti je vestavěný nábytek a posuvné dveře, taky mnoho původních detailů (madla skříněk a šuplat, klíče, kliky na dveřích i oknech).
Přestavby v průběhu let
Hlavní vstup byl původně v jižním rohu budovy a vedlo k němu schodiště přímo z ulice. V roce 1931 se vila rozšířila v severním směru o celých pět metrů. V roce 1937 byl původní vchod zrušen a nahrazen novým v západním průčelí. Tady známe jméno autora úprav, Vladimír Karfík ke vchodu přivedl nezvyklou příjezdovou cestu. Má kruhové obratiště pro hladké otáčení aut.
„Přestavovalo se ale i uvnitř. Když se Jan Antonín Baťa stal šéfem celé firmy, potřeboval odpovídající pracovnu,“ myslí si Vávra. Taky se tady dochovala velká část původního vybavení.
„V levém dolním rohu Baťovy velké mapy světa je nápis: Lidnatost na kilometr čtvereční. Dokládá nám, co obchodníka Jana Antonína zajímalo nejvíc, tedy kde se prodává jeho zboží,“ vysvětluje historička Karolína Juřicová.
Když přišli nacisté
V roce 1939 obsadili Československo nacisté. Továrník i s rodinou musel ze Zlína rychle pryč. Nejdřív do Velké Británie, pak přes Atlantický oceán do Spojených států a nakonec zamířil do Jižní Ameriky. Rodina pak dlouho žila v Brazílii. V období protektorátu (a krátce po skončení války) se o dům starala hospodyně rodiny a bydlelo tady i několik úřednic z továrny. V roce 1947 byl veškerý Baťův majetek zkonfiskován a úřady vilu přidělily Svazu Československo-sovětského přátelství. V roce 1951 převzal budovu Československý rozhlas.
Rozhlas pro své potřeby adaptoval prakticky celé první patro vily. Zdi mezi dětskými pokoji se zbouraly a vznikla tahle velká podlouhlá redakce zařízená moderním kancelářským nábytkem, který kombinuje dřevo a sklo.
Vzpomínky Marie Woodhamsové
Stejné materiály najdete ve dvou studiích, která vznikla z bývalých Baťových ložnic. „Přísnost chladné techniky vyvažuje dřevěná mřížka v obložení stěn, se kterou korespondují elegantní dřevěné žaluzie zavěšené před okny. Studia tak působí příjemně a útulně,“ popisuje Vávra. „Původní podoba měla taky něco do sebe,“ vzpomíná bývalá redaktorka zlínského rozhlasu Marie Woodhamsová. Svou rozhlasovou práci tady začínala v 60. letech a studia vypadala úplně jinak.
„Všechno bylo mohutně. Do studií se vcházelo těžkými dveřmi, které byly nejen zvukotěsné, ale snad i vzduchotěsné. Pulty, na kterých jsem natočené rozhovory stříhala, byly opravdu masivní,“ vzpomíná. Na pultech byly velké kotouče, kde jedna delší věta představovala pásku dlouhou až půl metru.
Průvodce: David Vávra
Host: bývalá redaktorka Marie Woodhamsová, Karolína Juřicová, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
Účinkují: Lucie Pernetová a Václav Jílek
Mistři zvuku: Martin Dušek a Jitka Kundrumová
Hudba: Tomáš Pernický
Scénář a režie: Jan Herget
Na klavír se chodilo do rozhlasu
„Výborně se to stříhalo, protože detail střihu, to přesné místo, bylo snadné najít. Fungovali jsme jako pobočka brněnského rozhlasu, takže nás tu bylo opravdu jen pár. Zato tu panovala taková poklidná, skoro bych řekla rodinná atmosféra. Dokonce tehdy má malá dcerka Jitka sem ráda chodila. V hale byl totiž klavír a ona na něm hrála celé hodiny.“
Z minulosti do budoucnosti
Jedinou spojnicí mezi podlažími je subtilní schodiště. Začíná v technickém suterénu, který může symbolizovat skromné počátky obuvníka Bati. V přízemí prochází velkorysou halou reprezentující slávu, úspěch a bohatství rodinné firmy.
První patro s rozhlasovými studii odkazuje k úloze, kterou dům plní dnes. A výstup na střechu kryje skleněný hranol zpevněný ocelovými táhly. To je ale prvek už moderní architektury, který vzkazuje, že v tomhle domě se čas nezastavil (a ani nezastaví).
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
