Věznice Alcatraz. Popelnice plná „nejprohnilejších jablek“, ve které se Al Capone naučil hrát na kytaru
Velká popelnice v Sanfranciském zálivu, do níž každá federální věznice odhazuje svá nejprohnilejší jablka. Tak kdosi charakterizoval alcatrazské vězení. Káznice na ostrově Alcatraz byla známá jako Ďáblův ostrov strýčka Sama a vězni jí přezdívali Hellcatraz, přičemž slůvko hell neznamená nic jiného než peklo. Toto peklo bylo oficiálně uzavřeno 21. března 1963.
Jeden z bývalých zaměstnanců věznice prohlásil, že si připadal jako ošetřovatel v zoologické zahradě, protože tu s lidmi bylo zacházeno jako se zvířaty. A mnozí zajatci Alcatrazu si radši vzali život, než aby živořili v jeho zdech. Jiní hned po příchodu začali přemýšlet, jak se odsud dostat. Podle oficiálních záznamů věznice se ale během 29 let jejího provozu nepodařilo uprchnout vůbec nikomu.
Doplavat z ostrova na dva kilometry vzdálenou pevninu v ledové vodě a navzdory silným proudům, v nichž se občas proháněli velcí bílí žraloci, se jevilo jako zhola nemožné. Přesto se o to mnozí pokusili.
Al Caponemu dovolili založit kapelu
Někteří naopak čas za mřížemi využili k tomu, aby se naučili něčemu novému. Třeba slavný šéf chicagské mafie Al Capone zvládl za čtyři roky v alcatrazském lapáku hru na kytaru, bendžo a mandolu. Za dobré chování mu bylo dokonce dovoleno založit kapelu.
Jak dopadli neznámější uprchlíci, jaký byl denní režim v nejobávanějším nápravném zařízení v USA a k jakému účelu slouží Alcatraz dnes? Na tyto i mnohé jiné otázky odpoví další pokračování Příběhů z kalendáře.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
