Vest pocket revue

Na jaře v roce 1977 vystoupil Jiří Suchý dvakrát (25.04. a 13.05. 1977) na podium pražské Lucerny, aby před zaplněným velký sálem vzpomínal na premiéru první hry Voskovce a Wericha. Bylo to kulaté jubileum - Vest pocket revue slavila padesátiny (premiéra 19.04.1927 v Umělecké Besedě). A tak když mi včera jedna paní po telefonu připomínala, že bych dnes rozhodně na Vestpocketku neměl zapomenout, nemohl jsem jinak, než říct společně s Jiřím Suchým: "Na takovýhle věci se nezapomíná..." Proč Vest pocket revue pánové Voskovec s Werichem napsali, v tom se oba ještě shodnou (Jiří Voskovec dokonce říká, že to byla celá kytice důvodů), ale jak to bylo dál, o tom už víme s jistotou jenom tolik, že základem všeho byl absurdní dialog mezi V + W o prodeji neexistující hrobky. A taky cesta na Sázavu do Voskovcova rodného domu za účelem napsání divadelní revue je doloženou historickou skutečností. Jan Werich o tom později vyprávěl...

Stejně jako v Písni strašlivé o Golemovi je tu ovšem ještě další verze, která je ovšem té první podobná jenom ve zmiňovaném kulinářství. Jiří Voskovec totiž vzpomíná, že když se večer s Werichem potáceli na lože, tak už byla jejich první společná hra alespoň v hrubých rysech napsaná... A Jeník ten to líčí jinak, protože je blbec a všecko zapomíná, smál se přes oceán Werichův obraz v zrcadle.

Alespoň malá část z jediného dialogu Vest pocket revue, který se zachoval ve zvukové nahrávce. Byla to studentská recese, která probudila generační smích a stála nejen na začátku spolupráce Jana Wericha s Jiřím Voskovcem, ale v roce 1977 taky symbolicky uzavírá Werichův umělecký životopis. Večer 13. května t.r. k padesátinám Vest pocket revue v Lucerně byl totiž posledním veřejným vystoupením Jana Wericha. “...ptal se jednou ředitel cirkusu svého klauna, proč jeho kůň nežere. Nebylo mu dáno, pane řediteli, pravil ten klaun. A komu nebylo dáno, od toho se nedá nic čekat. Od nás se tenkrát nic nečekalo, a tak jsme napsali Vest pocket revue... Chodili na nás ze všech stran, že to musíme hrát ještě jednou a nakonec jsme Vestpocketku hráli víc než dvěstěkrát.”- Jan Werich