Veronika Havlíková ke knize Domov je stav mysli: Chtěla jsem žít v pravdě. Tak jsem napsala knihu o svém dětství
„Román ke mně přišel zčistajasna. Nakumulovalo se ve mně něco, co potřebovalo ven,“ říká o vzniku své knižní prvotiny překladatelka a cestovatelka Veronika Havlíková. Jak se jí podařilo po prožitém traumatu najít vnitřní klid? Je domov opravdu stav mysli? A jaké to je žít po boku slavného režiséra?
„Kdykoli jsem měla v dětství nějaký splín, vypisovala jsem se z toho do deníku. A stejné to bylo i teď. Potřebovala jsem se srovnat s těžkostmi, které se ve mně odehrávaly,“ přiznává Veronika Havlíková, která ke knize přistoupila jako k formě terapie.
Najít vnitřní klid
Cílem bylo najít vnitřní klid a tím i skutečný domov. „Vnitřní klid pro mě znamená pocit bezpečí a přijetí. Dobrat se takového stavu je ale celoživotní proces. Kamarádky sice poradí, zasmějeme se, ale všechno začíná u vlastního uvědomění a přiznání si, co se nám vlastně stalo a že to na nás má vliv. A že je s tím potřeba pracovat, i když to bolí.“
Veronika Havlíková v knize popisuje trauma, které prožila v dětství. A jak říká, už při psaní pociťovala obrovskou úlevu. Z počátku se ale styděla přiznat, že knížka je o traumatu.
„Trauma je pro mě pořád tak trochu ošklivé slovo — a svým způsobem se za něj stále stydím. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem to nepsala jenom pro sebe. Ve chvíli, kdy jsem to takto pojmenovala, začaly se ke mně dostávat příběhy ostatních lidí. A já zjistila, že je to velké téma, které se týká mnohých z nás...“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
