Velikonoční úvaha Tomáše Halíka

Možná že i ti, kterým je cesta na velikonoční obřady do křesťanských kostelů a sborů z různých důvodů obtížná, by mohli najít chvíli zamyslet se nad tím příběhem, který je tam o každých velikonocích už po dvacet století čten. Stará legenda, kterou zachytil Erben v básni Poklad, říká, "že při pašijích hlase" se na Velký pátek otvírají poklady. Možná, že je v této pověsti zašifrována zkušenost, že když se čte strhující pašijový příběh, mohou puknout skály v našem nitru, všechno, co v nás zkamenělo, ztvrdlo, okoralo - a to nejcennější hluboko v nás aspoň na chvíli zasvítí a stane se přístupným. Pašijový příběh je opravdu - jak mi jednou řekl herec Josef Vinklář - snad nejbarvitější drama dějin. Na scénu vystupují všechny mocnosti - moc s tváří Piláta, tradice a náboženský establišment v šatu velerady, zrada s maskou Jidáše, selhání v podobě Petra, soucit v závoji Veroniky - a pravda, pravda opuštěná, pravda vzdorující moci, v bezmocném králi, který s trnovou korunou na hlavě říká: Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.

A když se na scénu vyhrne dav, aby byl rozhodčím, tak tento hlas pravdy překřikuje a volí Barabáše. A o těch, kteří svému Mistru slibovali věrnost až za hrob, je dříve psáno: tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. I Petr, který byl nazván skalou, svého Pána třikrát zapře. A do svědomí čtenářů zakokrhá kohout. Pak nastupují kati.

Velikonoční příběh však nekončí tmou. Mnoho bylo těch, kdo se opakovaně v dějinách pokoušeli - jak to vyjádřil básník Jan Zahradníček "aby dějiny nepřekročily odpoledně Velkého pátku". Jim navzdory však do tmy zrady, viny, bolesti a smrti, nakonec do tmy hrobu padá světlo. Velikonoce říkají všem, kdo by snad chtěli kapitulovat: není žádný tak těžký kámen zla, aby nakonec nemohl být odvalen.