Václav Havel

Stejně jako někteří jeho kolegové - Josef Škvorecký, Jan Skácel nebo Jan Zábrana - patřil i Václav Havel (5.10.1936) v šedesátých letech mezi spisovatele, kteří před rozhlasovým mikrofonem odpovídali na otázky zábavného proustovského dotazníku. Po letech se k některým odpovědím vrátil...

Václav Havel se narodil 5. října 1936, v roce 1955 poprvé publikoval v časopise Květen, opakovaně nebyl pro svůj třídní původ přijat na vysokou školu, a tak v roce 1959 na přímluvu Jana Wericha nastupuje jako jevištní technik do pražského divadla ABC. Je to rok, kdy Václav Havel napíše i svou první divadelní hru - jednoaktovku Rodinný večer..... A tak bych mohl ještě chvíli podle oficiálního životopisu našeho prezidenta pokračovat. Jenže oficiality k narozeninám přece nepatří. Buďme proto alespoň teď chvíli neoficiální. Nevím, jak dnes, ale byla taková doba, kdy novináři mohli např. při některých prezidentových cestách po republice poznat Václava Havla takříkajíc tváří v tvář - neoficiálně. Byl to lidský pohled do tváře politika, na který vzpomínám z dob své služby na Hradě při Hovorech v Lánech asi nejraději...

Když před čtyřmi lety oslavil pan prezident šedesátiny, připomněl ve své gratulaci prof. Václav Bělohradský Havlovu Moc bezmocných. Nejraději má v Moci bezmocných větu: Lidé stále naléhavěji cítí, že čím méně nějaká politika vychází z konkrétního lidského "tady a teď" a čím více se upíná k nějakému abstraktnímu "tam" a nebo " jednou", tím snadněji se taková politika může stát jen novou variantou lidského zotročení. Esej Moc bezmocných napsal Václav Havel v roce 1978 a připomínám ji proto, že si myslím, že je to jeden z nejlepších textů Václava Havla nejen z doby před rokem 1990. Je to asi zvláštní dárek k narozeninám připomenout prezidentovi jeho vlastní text starý dvaadvacet let. Když ale já v Moci bezmocných vidím Václava Havla právě neoficiálně, jako člověka se svobodným myšlením, potřebným nadhledem a ironií. A navíc ten jeho text nejenže nestárne, ale dokonce je dnes v jiné podobě možná ještě aktuálnější; protože dřív byli těmi jako by bez-mocnými disidenti , lidé mimo tehdejší oficiální politiku. A nejsou dnes těmi bez-mocnými někdy vlastní vinou i ti, kteří naopak tu oficiální politiku tvoří? Přál bych panu prezidentovi, aby takový pocit ještě dlouho neměl. Hodně zdraví a nebuďte smutnej...

"Život v pravdě" v původním a nejširším slova smyslu představuje velmi rozsáhlé, nejasně ohraničené a velmi těžko zmapované území drobných lidských projevů, které zůstanou v drtivé většině asi navždy ponořeny do své anonymity a jejichž politický dosah nbude asi nikdy nikým zachycen a popsán konkrétněji než prostě v rámci nějakého globálního popisu společenského klimatu či nálady. Většina těchto pokusů zůstává ve fázi elementární vzpoury proti manipulaci: člověk se prostě napřímí a důstojněji - jako jedinec - žije. Jen tu a tam - dík povaze, předpokladům a profesi některých lidí, ale i dík řadě docela nahodilých okolností (jako je například specifika lokálního prostředí, přátelské kontakty apod.) - vyroste z tohoto nejširšího a anonymního zázemí nějaká souvislejší a viditelnější iniciativa, překračující hranice "pouhé" individuální vzpoury a proměňující se v určitou uvědomělejší, strukturovanější a cílevědomější práci. Tato hranice, na níž "život v pravdě" přestává být "jen" negací "života ve lži" a začíná sám sebe určitým způsobem tvořivě artikulovat, je místem, kde se začíná rodit něco, co by se dalo nazvat "nezávislým duchovním, sociálním a politickým životem společnosti." (V.Havel: Moc bezmocných)