Václav Cílek: Světu hrozí sucho. A u nás až 50 % vody z potrubí zbytečně uniká

12. květen 2015
obecní voda

V minulém díle jsme rozebírali aktuální zprávu OSN, která říká, že už za 10 let můžeme čekat v řadě zemí velké sucho, které bude mít katastrofální důsledky. V některých regionech mají už dnes lidé na celý den tolik vody, kolik my spotřebujeme při jediném spláchnutí záchodu.

V západních zemích o hrozbě sucha přemýšlí zatím jen pár odborníků a veřejnost toto téma nezajímá prakticky vůbec. Jenže svět je příliš provázaný a to, že má někde někdo žízeň, zásadně ovlivní i ty země, které se doposud zelenají. Hosty Martiny Kociánové v druhém déle minicyklu o nebezpečí sucha byli geolog Václav Cílek a agrární analytik Petr Havel.

Čtěte také

I kdyby se klima neměnilo, tak se spotřeba vody bude stále zvyšovat. V tom je velká zrada

Martina: Pane Havle, minule jsme se zmínili, že už i v západních zemích, dosud bezstarostných a vodou oplývajících, se to pozvolna mění. Je úbytek vody v těchto zemích jen lapálie typu, že si tak často nemůžeme kropit golfový trávník, anebo už je to někde opravdu vážné?

Petr Havel: Například Kalifornie, kde je právě sucho velkým problémem, přistupuje k další redukci využívání vodních zdrojů. Místní si nebudou moci bezmezně kropit zahrádky a budou muset měnit strukturu plodin tak, aby nespotřebovali tolik vody. A to jsme ve vyspělé části světa. Čili, je to problém.

Kalifornie.jpg

Martina: Pokud se 3 miliardy lidí dají na pochod, protože jejich domov bude vody prostý, co z toho vyplývá pro nás?

Václav Cílek: Pojďme se si říct, na co vlastně vodu spotřebováváme. Běžně mluvíme o pití a o koupání. Méně se mluví o tom, že nejen v rozvojových zemích mizí až 50 % vody v netěsnícím potrubí.

Další spotřeba je na závlahové zemědělství. Z něho se získává několik desítek procent světových potravin.

Další věc je koncepce tzv. virtuální vody. To znamená v každém kilogramu hovězího masa, abych ho vůbec dostal, tak spotřebovávám několik hektolitrů. V každém počítači, v každém kusu železa je obsažena spotřebovaná voda. A nejenom to. Ta spotřebovaná voda je obsažena v každé kilowatthodině elektrické energie.

To znamená, my jenom tím, že svítíme, tak de facto někde spotřebováváme vodu.

I kdyby se klima neměnilo a jen přibývali lidé nebo jen spotřebovávali stále víc, jak to pozorujeme například v Indii atd., tak se spotřeba vody bude stále zvyšovat. V tom je velká zrada.

voda.jpg

Neopravujeme vodovodní sítě, proto nám z potrubí uniká mnohdy až 50% vody

Petr Havel: Trubky v zemi nevidíme, a když něco nevidíme, tak se nás to netýká. V lokalitách, kde se neinvestovalo do vodohospodářské infrastruktury, tak se ztrácí až 60 % vody. A my se snažíme mít vodu co nejlevnější, tudíž na opravu nejsou peníze.

Česko tedy stojí nejen před problémem zadržování vody v krajině, ale také se musí dát do účelné obnovy vodohospodářské infrastruktury. Nedáváme do toho tolik peněz, kolik bychom dávat měli. To je taková tikající bomba, o které málokdo ví a hlavně o ní skoro nikdo nechce slyšet.

Václav Cílek: To je taky proto, že voda je privatizovaná. Vodárenská firma musí prostě vykazovat zisk. A ten zisk se dá vykazovat například tím, že neudržuji infrastrukturu, nebo že ji udržuji lajdácky.

Petr Havel: Naprosto souhlasím, ale realita aspoň v české politice je momentálně spíš taková, že v malé obci nezkoncentrují dostatečný kapitál, takže do toho de facto nemohou investovat.

Čili ona nás ta voda možná v některých případech donutí, což by bylo dalším z mnoha plusů. Donutí nás k určité integraci, spolupráci regionů, několika obcí v nějaké lokalitě, ve spádovém území, aby nám z těch vodovodních kohoutků nakonec taky vůbec nějaká tekla.

U potravin můžeme být soběstační tak na dvě třetiny. U vody musíme na 120 %

Martina: My jsme se v tématu zemědělství bavili o tom, že by bylo dobré být potravinově lokálně soběstační. Dá se to aplikovat i na hospodaření s vodou? Nebo to musí být centrální?

Václav Cílek: To ukáže život. Ale pravda je, že pro jednotnou vodovodní síť je měřítko třetina až půlka kraje. Když jste někde v Podkrušnohoří, na horách máte vody dost a v pánvi málo. To znamená, že to musíte nějakým způsobem vykompenzovat. Úplné lokální zásobování dobré není. Optimálním měřítkem může být, podle mého názoru, okres až několik okresů.

vodovodní kohoutek.jpg

U potravin můžeme být soběstační tak na dvě třetiny, zbytek se doveze. U vody musíme být soběstační na 120 %, abychom dokázali vykompenzovat nějaké delší období sucha.

Martina: Pánové, vidíte u nás, že by byla politická vůle zabývat se třeba tím, jak vodu v Česku, které stojí na rozvodí, zadržet?

Petr Havel: Doufám, že ta starost se rodí. Vznikla komise VODA-SUCHO, dokonce už připravila materiál, který půlce resortu v této zemi ukládá nějaké úkoly, které by měly vést k minimalizaci rizik povodní a sucha.

Ten dokument, který vzniká, má ambice a je podložen poměrně rozsáhlými datovými soubory, které ukazují, jak to skutečně je. Jsou tam pojmenované suché lokality včetně příčin a důsledků. Takže ano, trochu se něco mění.

Ale když to mám říct upřímně, dostali jsme se sice ze stádia diskuzí odborníků do stádia tvorby nějakého koncepčního materiálu, což je nějaký krůček, ale rozhodující jsou činy, ne ty kecy.

Politici nemají na koncepční práci čas a sílu, protože neustále pracují na znovuzvolení

Václav Cílek: A ty činy, to je pětiletka po pětiletce. Voda není nic, co se dá, stejně jako energetika, opravit okamžitě. To chce mít doopravdy ten dlouhodobý výhled pěti, deseti, patnácti nebo dvaceti let a každým rokem uskutečnit určitou etapu, zkontrolovat ji a jít dál.

Martina Kociánová a Václav Cílek

V naší politice chybí na tuto kontinuitu vůle, protože naši politici jsou čím dál tím profesionálnější a profesí politika je být znovuzvolen. To znamená, že jsou v tom čím dál tím lepší, vynalézavější, chytřejší. Ale to je stojí tolik energie a tolik času, že pak už je na koncepční myšlení málo času.

Petr Havel: Nepopulární opatření vždy vedou k tomu, že politik riskuje, že nebude zvolen.

Stavíme v záplavových oblastech a přestali jsme budovat přehrady a rybníky

Martina: Říkáte nepopulární opatření. Která to jsou?

Petr Havel: Vyjmenuju dvě, které jsou podle mého názoru nejkontroverznější. První je naprosté přehodnocení způsobu, jakým se dnes zachází s výstavbou v různých záplavových oblastech atd.

My prostě víme, že tam ta voda poteče, už tam tekla, zřejmě tam ještě ve větší míře poteče znova, přesto tam stavíme baráky. Obce a starostové lobbují, aby se taková území vyjmuly ze záplavových zón.

povodeň

Takže první věc je, že musíme začít u rozvojových územních plánů, kde musí být totální stavební uzávěry a ty se musí respektovat. A to se neděje.

Druhou kontroverzní věcí jsou přehrady, které nikdo nikde nechce. Nejprve jsme stavěli přehrady všude možně, kde jsme ani nemuseli, pak jsme je naopak totálně stopli a teď nechceme dělat vůbec nic.

Přehrada v obci Nové Heřminovy se řeší dvacet let, zbouraly se nějaké domy, ale ještě se nekoplo. Jeden z nástrojů, jak zadržet vodu v krajině a mít zásobu jsou právě přehrady.

Všichni jsme nasměrovaní na utrácení za nové věci, ne na opravování starých

Václav Cílek: Navíc je tady určitá psychologie. Já to vidím na svojí ženě, ta se vždycky pochlubí novými botami, ale nepochlubí se opravenými botami. A podobně i politik se pochlubí tím, jaký nový projekt začal a co postavil, ale už hůř se chlubí tím, že opravil kanalizaci nebo vodovodní řad.


Václav Cílek: Všichni jsme nasměrovaní na utrácení za na nové, velké, krásné věci a jsme mnohem míň psychologicky připravení na opravování starých, ošklivých a nezbytných.

Martina: Jakým způsobem třeba mohou postupovat starostové malých či větších obcí?

Petr Havel: Základní heslo je, aby se na věc dívali selským rozumem. Aby se nějakým způsobem poučili i od našich předků (myslím ty víc než sto let dozadu), kteří byli v těsnějším kontaktu s přírodou, znali dobře její projevy.

No a musíme se samozřejmě starat o půdu, protože ta umí výborně vodu zadržet.

Václav Cílek: No, tak já být starostou, tak si udělám nejdřív revizi toho, kde mám prameny, jakou mají vydatnost, jak moc ta vydatnost kolísá. Kdyby byly dva nebo tři suché roky a vydatnost byla o 30 % nižší, jestli by to obec utáhla.

Pak bych se podíval, v jakém stavu jsou trubky a z toho vám vyplynou ta nejslabší místa. Ono většinou jedna obec nestačí, chce to, aby to byla aspoň trojková obec, nebo aby to bylo prostě nějaké širší území, protože ne každá obec má své zdroje vody.

Nehledal bych v tom nějakou vědu, akorát bych počítal s tím, že v úhrnu budou sucha častější a srážky budou větší.

Voda ze srážek odteče, bude hrozit víc přívalových dešťů. To znamená, když si vybuduju rybník, musím mít korunu hráze v dobrém stavu. Já si myslím, že to je doopravdy prostá a jednoduchá analýza místních podmínek, která mi ukáže, co mám dělat nebo kde jsou moje největší slabiny.

Petr Havel: Mimochodem plocha rybníků je v současné době 52 tisíc hektarů, v minulosti jsme měli 183 tisíc hektarů. Čili my máme méně než jednu třetinu ploch. Samozřejmě to byl ten zlatý věk rybníkářství. Možná že 183 bylo fakt hodně. Ale 52 tisíc je zase fakt málo.

rybník

Václav Cílek: Ale nejedná se jenom o plochu, jedná se taky o hloubku rybníka. V nedávné době se naprosto záměrně volily ty nejdražší způsoby čištění rybníků, ale dneska se to dělá poměrně jednoduše jakýmsi podvodním vysavačem, který jezdí a kydá bahno do vedlejšího člunu. A kdykoliv ten proces můžete zastavit. Nemusíte ho dotáhnout do 100% čistého rybníku. Prostě každý kubík je dobrý.

Zvyšování zemědělské produkce je na úkor půdy a vody

Martina: Vědci upozorňují na to, že v případě, že ve stejné míře poroste populační křivka, budeme muset do roku 2050 zvýšit produkci v zemědělství o 60 %, v rozvojových zemích o 100%. Řekněte mi, jde ještě vůbec takto dramaticky zvýšit zemědělskou produkci?

Petr Havel: V rozvojových zemích jistě. V některých lokalitách je potenciál dokonce ještě větší, ale zase si musíme říct, co za to. Protože každá vyšší efektivita obvykle znamená, že je na úkor stavu krajiny, což se zase projevuje na stabilitě vodních režimů, abychom se dostali zpátky k té vodě.

Pokud se týká vyspělého světa, Evropy, Ameriky tak s těmi 60% navýšení si tak úplně jistý nejsem. A protože se už dlouho řídíme heslem, že „o peníze jde až v prvé řadě“, tak zemědělci ve vyspělých zemích už maximalizovali své zisky a minimalizovali své náklady.


Petr Havel: Další navyšování produkce by bylo výrazně na úkor krajiny. Muselo by se zřejmě asi ještě intenzivněji hnojit.

V česku bychom měli mít ambici udržet aspoň to, co u nás vyrábíme. Tím, že máme velmi dlouhé nepřerušované plochy zeminy, na které velkou část roku nic neroste, tak hrozí riziko povodní eroze. Ta nejúrodnější část je odnášena vodou mimo pole.

My hlavně musíme zachovat úrodnost a údržnost, protože jsme ve stadiu, kdy spíš pracujeme na tom, abychom tady produkovali méně než je ta prognóza. Abychom mohli zvyšovat produkci, musíme mít v půdě organismy a dostatečně vysokou vrstvu svrchní úrodné části.


Petr Havel: Kdyby se hnojilo organicky, tak půda zadrží vodu, nebude se tolik odplavovat a nemusí se pak hnojit tolik chemicky.

Martina: A mimochodem, o hnojení také hovoří část zprávy OSN, která varuje před narůstajícím zamořováním podzemních zdrojů vody těžkými kovy a dalšími látkami, které se používají v zemědělství a průmyslových odvětvích. Takže to je potom další problém, který se ovšem také přímo týká vody.

Petr Havel: Všechno nakonec skončí ve vodě.

Václav Cílek: To, co my pozorujeme při erozi půdy, je zejména odnos jemnozemě, to znamená jílových minerálů a organiky. Jílové minerály - tedy bláto, to je přesně ta složka, která vodu zadržuje. Písek to umí mnohem méně. Organická hmota navíc zadržuje i hnojiva.

Jílové minerály - tedy bláto, to je přesně ta složka, která vodu zadržuje

Hloubku problému uvedu na příkladu Egypta nebo Blízkého Východu. Tam je eroze obrovská. Mnoho lidí půdu neobdělává proto, že si ji nemůže dovolit zavlažovat. Na zavlažování potřebuje elektřinu, na kterou nejsou peníze.

Pak dojde k nevyhnutelnému zdražení energie a cen potravin, lidé přestanou kupovat ostatní věci, tím začne kolabovat ekonomika.

To znamená, že já dalších několik desetiletí čekám chronické a prohlubující se problémy, které v některých částech světa povedou k destrukci a v jiných, jako u nás, k nutnosti začít uvažovat a chovat se jinak.

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.

Spustit audio
autoři: Martina Kociánová, Ladislav Henek