V záchranářství se prý nedá budovat kariéra, i přes to za něj Kristina Höschlová bojuje

Kristina Höschlova
Kristina Höschlova

Naším dnešním (17. dubna) hostem byla lékařka a záchranářka se specializací na horskou medicínu. Je také klavíristka, houslistka a horolezkyně, ačkoliv posledně jmenovanému označení se brání.

Kristina Höschlová přednáší na Univerzitě Karlově obor urgentní medicína. Říká se, že lékaři mají nejbrutálnější smysl pro humor. A jak jsou na tom záchranáři? „Byla bych nerada, abychom byli vnímáni tak, že si děláme legraci z utrpení, to v žádném případě. Je to spíš takový náš ochranný mechanismus. Snažíme se to nadlehčit a příliš si nebrat osudy druhých na svá bedra. Je to jediný způsob, jak tu práci dělat dál. Samozřejmě se nás to dotýká. Kdybychom ale trpěli spolu s nemocným, tak mu nepomůžeme, naopak by nás to ubilo.“

Malý zájem o urgentní medicínu ji udivuje

Urgentní medicína příliš studentů neláká. Lékařka za ni bojuje a je prý ráda, když se jí podaří motivovat jednoho až dva studenty k zájmu o tuto práci, která prý není moc prestižní. „Ambice nikomu neukojí, nedá se uvažovat ani o kariérním postupu. I když se nám podaří někomu zachránit život, stále zůstáváme v anonymitě.“ Další věcí, která řadu vysokoškoláků odrazuje, je prý i nejistota a práce v terénu bez řádného zázemí. „Lékař je tam sám a tak se musí i rozhodovat. Má velice omezené diagnostické prostředky. Často přijedeme k situaci, u které vůbec nevíme, proč vznikla. To je možná zátěž, kterou je ne každý připraven přijmout. Mě ta práce ale neskutečně baví. Myslím si, že je bezvadná a moc se divím, že je málo lidí, kteří ji chtějí dělat.“

Kristina Höschlová

České záchranářství je prý celkem raritní

Kristina Höschlová, dcera psychiatra Cyrila Höschla, pracovala u záchranné služby ve Švýcarsku, Francii a Německu. Může proto porovnávat. A ve srovnání si, dle jejích slov, vedeme dobře. „Systém záchranářství je všude stejný, takže pro mě rozhodně nebylo složité zapojit se do běhu zahraničních týmů. Co se třeba vybavení týče, jsem přesvědčená, že disponujeme vybavením minimálně srovnatelným s tím, které mají země, kde jsem byla. Možná, že jsou naše prostředky i lepší.“ Česká republika má prý unikát v tom, že nikde není tak hojná přítomnost lékařů v terénu. „Ve většině západních zemí jsou tam jen záchranáři a doktoři čekají na pacienta až na urgentním příjmu. U nás je republika pokryta sítí záchranných služeb disponujících lékaři, kteří začínají pracovat už v terénu. Nikde jinde ve světě jsem to neviděla. Je to celkem raritní.“

Štěstí v neštěstí

Pohoří Ťan-Šan v Kyrgyzstánu

Nejen lékařství, ale také horolezectví, je oborem, ve kterém se pohybuje. „Zvenčí je mi pořád dáváno přízvisko horolezkyně, ale já se takhle nikdy nenazývám.“ Mýlka zřejmě vznikla tak, že se jako odbornice účastní vysokohorských expedic. V roce 2004 byla v Kyrgyzstánu členkou výpravy v pohoří Ťan-šan. Pod ledovcovým serakem tehdy nešťastně zahynulo 11 horolezců, včetně pěti Čechů z její expedice. Kristina Höschlová tenkrát jen o krajíček unikla i vlastní smrti. Přestalo se jí totiž chtít jít na vrchol a vydala se proto na vedlejší rameno. „Lidé se mě často ptají na intuici v horách a já tvrdím, že to určitě není nějaký smyšlený pojem. V tom, že se člověk pohybuje sám, vidím výhodu. Je mnohem citlivější a vnímavější k tomu, čemu říkáme předtucha. Tento pocit se stírá, když jde víc lidí, protože pak je jedinec konfrontován s jejich vůlí. Člověk pak dělá rozhodnutí, se kterými nesouhlasí. Tím do jisté míry obhajuji to, že se ráda pohybuji sama. To, že jsem přežila, bych nepřičítala nějakým mým věšteckým schopnostem, ale pamatuji si na ten pocit, na to rozhodnutí, kdy mi bylo jasné, že nahoru nepůjdu.“

Více si poslechněte (viz "Přehrajte si celý příspěvek") v audiozáznamu rozhovoru Martiny Kociánové s Kristinou Höschlovou.