Jan Petránek rozhlas nezradil. Novinářskou rutinu si udržoval po nocích v kotelně

Únor 1965 – USA vstupují do války ve Vietnamu a Jan Petránek reportuje americký nálet. Magnetofon nevypíná ani ve chvíli, kdy bomby explodují relativně nedaleko, a mikrofon kapituluje před akustickou tlakovou vlnou.

Janu Petránkovi je v tu chvíli čtyři a třicet let, má za sebou od roku 1951 praxi v rozhlasovém zpravodajství, v letech 1961 až 1962 zkušenost korespondenta v Indii a ještě do roku 67 bude zpravodajem v Sovětském svazu.

Reportáž z přistání na Měsíci

V době pražského jara 68 stojí Jan Petránek rozhodně na straně reformních komunistů. V srpnu při invazi jede na rychlo do Prahy a přidává se ke kolegům v rozhlase. „Všechny světové vysílačky mluví o blesku z čistého nebe, až snad na moskevský rozhlas, který vyhrává písničky, jako kdyby se nic nedělo,“ říkal tehdy do mikrofonu.

Petránkův rozložitý, ale posluchačsky přívětivý styl se uplatňuje naposledy koncem července 1969, kdy spolu s Ivem Budilem reportuje americké přistání na Měsíci.

Expert na ruskou problematiku

Pak z rádia musel odejít, ale jak sám už dříve řekl, nechal se vyhodit, výpověď nedal, protože rozhlas nezradil. Novinář, překladatel a autor šansonových textů teprve po dvou letech nachází obživu na celá dvě desetiletí v kotelně pražského Mitasu.

Novinářskou rutinu si udržuje psaním zpravodajských přehledů o tom, co se děje ve světě. V 90. letech byl považován za experta za ruskou tematiku, ale dění sledoval v souladu s celoživotní zkušeností jen v médiích, utvářejících tak vlastně mimoděk jeho vidění. Vyneslo mu to Krameriovu cenu v roce 2017.