V Praze se konaly dva summity EU

Z velké pětky unie, tedy z Německa, Francie, Británie, Španělska a Itálie, přijela jen německá kancléřka Angela Merkelová a řada států se spokojila s nižšími ministry. Rakušané poslali jen svého velvyslance při Evropské unii.

Topolánek se rozčiloval, protože téma nízké účasti chápal jako kritiku českého předsednictví. Tak tomu ale nebylo, byť by si - a to si přiznejme - podobnou schůzku organizovanou třeba německou kancléřkou většina jejích kolegů nedovolila vynechat.

Dotazy po tolika nejvyšších politických absencí totiž skrývaly širší otázku. A sice, zda unie myslí nabídku zemím za jejími východními hranicemi skutečně vážně. Je tu totiž precedens - Unie pro Středomoří.

Projekt, který má k evropskému klubu připoutat tentokrát státy ze severní Afriky a Blízkého východu, loni v červenci slavnostně odstartoval, určilo se sídlo sekretariátu, ale to je prozatím vše - válka v Gaze a rozdíly v hodnocení nové izraelské vlády činnost Unie pro Středomoří zastavily.

Východní partnerství může potkat stejný osud. Pozvanými státy jsou Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina. A přestože je koncept Východního partnerství méně centralizovaný než Unie pro Středomoří, budou stačit nová politická krize v Moldavsku nebo odpor běloruské vlády podřídit se pravidlům, aby státy sedmadvacítky ztratily chuť investovat do daných zemí politický i finanční kapitál.

Úvodní nezájem západoevropských politiků tu proto nebyl žádnou vzpruhou - spíš naopak. Výtka nicméně nemířila na Topolánkovu, či šířeji českou adresu, ale právě na absentující Západoevropany. Tím, že summit Východního partnerství pominuli, sdělili, že Evropská unie je rozpolcená, pokud jde o důležitost projektu. Vzkaz to byl jednak dovnitř, ale také navenek.

Zejména Rusku, kterému Východní partnerství nevoní, protože Ukrajinu, Bělorusko či Gruzii považuje za svoje hřiště. Z jemně osiřelého Kongresového centra proto pro Moskvu vzešel spíš uklidňující vzkaz.

Nicméně nemalujme čerty na zeď: Východní partnerství stojí, má vyčleněné peníze a Brusel by měl bezprostředně začít pracovat na náčrtu konkrétních plánů pro jednotlivé země.

Poprvé ve své historii, a symbolicky 20 let po pádu železné opony, tak mají státy Evropské unie "návod na použití" prostoru bezprostředně za svými východními hranicemi. A v tom tkví přelomový strategický význam celého projektu.

Pro západoevropskými zeměmi dominovaný klub byl Východ dosud územím, kde žijí lvi. Neznámé, nesrozumitelné, nedůležité. Brusel se dokázal donekonečna strachovat či radovat z vývoje v Libanonu, nepoměrně bližší Ukrajina ale nikoho nevzrušovala. Přestože důvod zajímat se tu vždycky byl - viz například opakující se plynové krize - ale i kvůli méně vznešeným tématům. Nelegální migrace, obchod s bílým masem, pašování zboží, tomu všemu musí unie čelit daleko víc ze svého nejbližšího než z Blízkého východu.

Polsko-švédská iniciativa dotažená Čechy do konce tuto díru pozornosti vůči postsovětským sousedům zaplnila. Poprvé černou na bílém, poprvé podepřena konkrétní částkou - šesty sty miliony eur.

Pokud Švédi, kteří přebírají předsednictví v červenci, udrží Východní partnerství v hledáčku evropských úředníků a přizvaných zemí - což by jako iniciátoři měli - Východní partnerství má šanci.

Výše zmíněné lze stáhnout i na druhou schůzku, summit s názvem Jižní koridor - o přívodu neruského plynu do Evropy. Lze se sarkasticky vysmívat, jaký smysl má zvát Turkmenistán, jenž před rokem slíbil valnou část svých zásob plynu ruským těžařům, a zda není riskantní počítat s Iráčany, jejichž vláda nebyla s to se dohodnout na složení delegace do Prahy a tak nakonec vůbec nepřijeli.

Samotný fakt, že se poprvé okolo jednoho stolu sešly země, které mají plyn - Turkmenistán, Ázerbajdžán - , které by jej měly přepravit - hlavně Gruzie a Turecko - s těmi, kteří surovinu koupí, tedy státy Evropské unie, je hodnota.

Západ dosud o potřebě rozšířit vějíř svých dodavatelů plynu jenom mluvil. V praxi se nedělo nic, a jednotlivé státy, po vzoru bližší košile než kabát, uzavíraly další dohody s Ruskem.

Češi tento rytmus změnili. Přivezli dodavatele plynu do Prahy a přiměli Turecko, aby přestalo blokovat klíčovou politickou dohodu o tranzitu suroviny. Opět: věci se mohou zkomplikovat, závislost Evropy na plynu z Ruska v následujících letech ještě poroste a plynovod Nabucco, jenž v Praze dostal zásadní vzpruhu nebude postaven zítra. Hmatatelný základní kámen pro alternativní trasy energie tu ale po osmi letech řečí je.

Když se před pěti lety unie rozšiřovala, řešili jsme, co my nováčci klubu přineseme. Padaly tehdy komické návrhy: český humor? Polskou tvrdohlavost? Maďarský temperament? Odpověď teď známe. Přinesli jsme Východ. Jeho znalost, jeho strategičnost, vlastní zkušenost s posunutím hranic stability.

Češi na tom mají svůj podíl a není malý. Splatili jsme Západu první část úvěru, který nám dal. Pokud přetrvá politická prozíravost, přijde i výnos. Pro Západ stejně jako pro Východ.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .