V Nepálu jedete 200 kilometrů skoro půl dne, říká cestovatelka

Dvacet let o Nepálu snila a před dvěma lety tam vyrazila poprvé. Právě tahle cesta jí obrátila život naruby.

Co jste četla jako malá holka, už tehdy vás bavily cestopisy?

„Mě cestopisy bavily, pokud tam byla příroda. Od mala jsem tíhla k přírodě. Kdykoliv přišel dokument, tak jsem se na něj dívala se zájmem, nebo jsem četla články a vtáhla jsem se do děje a snila o tom, že tu zemi jednou navštívím.“

Když vzpomínáte na dětství, jsou tam jistě okamžiky, které nějak směrovaly to, co vás teď vede po cestě, na kterou jste se vydala.

„Kdykoliv jsem se toulala lesy a přírodou v Boru, tak jsem byla sama sebou. Takže když jsem byla v lese, tak jsem si povídala s bytostmi lesa, moje babička vždycky říkala, že existují víly a skřítkové. A já jsem tomu tehdy věřila. Říkala, že když najdu křemínek, že se v něm schovávají skřítci a víly a když vyjde úplněk, tak z toho křemene vzejdou a začnou tancovat. Jako malá holka jsem si ty kameny nasbírala a dala jsem si je pod polštář, protože ten večer měl být úplněk a čekala jsem, až vylezou z těch kamenů. Ale usnula jsem a ráno jsem byla zklamaná, že jsem usnula a neviděla je. Díky tomu jsem měla sny a věřila jsem v něco. To mě provázelo celý život, akorát potom okolnosti, děti a rodina, na to člověk zapomněl. Když už kluci vyrostli, tak ve čtyřiceti letech jsem měla potřebu začít se seberealizovat. Najednou se mi naskytla možnost navštívit Nepál, úplnou náhodou. I když já tvrdím, že náhody neexistují a rozhodla jsem se tam jet.“

Řekněte mi, sledovala jste ještě předtím, než jste odletěla, dokumenty o té zemi? A když jste tam potom přijela, bylo to v něčem zásadně odlišné?

„Bylo. Ta energie byla úžasná. Já jsem přiletěla na letiště a už jenom ta změna lidí. A když jsem vystoupila před letiště, tam byl neskutečný chaos, spousta Indů a Nepálců, kteří se vás snažili vtáhnout do taxíku, protože to je jejich živobytí, snažili se vám vzít kufry, ale ne proto, že by je chtěli vzít, ale proto, že si chtěli vydělat. Nejdřív to byl obrovský chaos, potom jsme přišli k taxíkům, taxikář nás přivítal a tam jsem si uvědomila tu nepálskou zemi. Najednou jsem se zastavila a vnímala tu energii.“

Vraťme se do února 2018, vaše první cesta vedla do kláštera?

„Ano. Jeli jsme do centra Káthmándú, vedle kláštera byl guesthouse, kde jsme se ubytovali. Byly to skromné pokojíčky, ale luxusní, já vůbec nečekala, že budeme mít na pokoji sociální zařízení, protože z dokumentů to znám jinak. A dokonce i toaleta byla stejná jako tady, žádné nášlapné toalety, i sprchu jsme měli.“

V klášteře jste strávila nějaký čas. Jak jste se dorozumívali?

„Anglicky. Já jsem věčná začátečnice angličtiny, takže jsem spoléhala na ostatní. Mniši umí docela anglicky, starší velmi dobře.“

Zastavila jste se i v nejstarším hinduistickém chrámu v Káthmándú. Jak vypadá?

„Je to obrovský komplex. My jsme přijeli na parkoviště, kde jsme šli takovou uličkou, mírný kopeček a přišli jsme k velké bráně, vstoupili, zaplatili vstup a v okolí jsou všude jen Indové. Přivítali nás a oznámili, že do určitých míst jako turisté můžeme, ale tím, že neuznáváme jejich víru, tak do těch velkých základních chrámů nemůžeme vstoupit. Šli jsme k řece, kde jsou velké, široké schody z obou stran a tam se pořádají rituály, rozloučení se zemřelými. Byl to největší zážitek, být venku v tom komplexu a projít si ho.“

Vy jste potom vyrazili z Káthmándú do druhého největšího města Nepálu, do Pokhary. To je asi 200 kilometrů. Jak dlouho ta cesta trvá?

„Sedm až deset, někdy jedenáct hodin. Je to neskutečné, protože tam ty silnice jsou prašné, poškozené i zemětřesením. Je to opravdu dlouhá cesta. Měli jsme několik zastávek, kde jsme se najedli a pak jsme jeli dál. Musím říct, že když jsme se blížili k Pokhaře, tak začala zeleň. Káthmándú je město betonu a prašné město.“

Jak vlastně vypadá nepálská džungle?

„Je nádherná, je jinak zelená než lesy u nás. Jsou tam exotické rostliny, stromy tam jsou jiné, žádné jehličnany, jen listnaté stromy. Přivítá vás spousta výkřiků z džungle a to znáte jen z televize. To byla pro mě nádhera.“

Určitě jste poznala spoustu lidských osudů. Který z nich byl pro vás nejsilnější?

„Nejsilnější bylo, když jsme navštívili paní, která měla hliněný, devadesát let starý domek. Měla manžela, který neměl nohu a místo ní měl protézu, která byla podomácku vyrobená. Ptali jsme se, co se stalo. Místní Nepálci dost pijí a tenhle Nepálec v době, kdy se mu to stalo, pil a usnul u ohniště. Ráno se probudil s ohořelou nohou až do půlky. Od té doby nepil. To byl pro mě nejsilnější zážitek, jak je tohle možné.“

Je pravda, že byste tam zůstala, kdybyste neměla rodinu?

„Ne. Poprvé jsem si myslela, že ano. Když jsme tam letěli podruhé v lednu, přiletěli jsme ještě v jejich zimním období a večer bylo pět, sedm stupňů. Byla obrovská zima, takže jediný příjem tepla byl z ohniště a potom jsme se museli zabalit do čepice, bundy a peřin. A najednou jsem zjistila, že jsem zvyklá na svůj komfort, že mám ráda, když přijdu, otočím kohoutkem a teče teplá voda. Když zapnu topení a vydává teplo.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu byl geolog Jiří Petera a tady je jeho otázka pro vás. „Nepál je místo, kam bych se taky rád podíval, protože Himálaj, to je jedno z mých cestovatelských přání. Asi bych se zeptal, jak pronikla těm lidem pod kůži.“

„Pro mne nepálská duše je čistá, otevřená, láskyplná a mají to největší bohatství, které nemáme. Neříkám, že všichni, ale zapomínáme na něj. A mně se moc líbí Buddhův příběh, kde buddhisti rádi říkají, že přišel chudý člověk k Buddhovi a řekl, že je chudý. A Buddha mu řekl, že to není pravda, že je bohatý. Že má obličej a tím bude dávat úsměv. Má ústa a těmi může lidi chválit. Pak má srdce, které může otevřít ostatním, má oči, kterými může vidět přirozenost a božství v lidech a pak má tělo, kterým může pomáhat na fyzické úrovni. A proto je nejbohatší, protože má ducha a otevřené srdce.“