V Karlíně se psaly dějiny a dnes Tady bydlí rozhlas
Karlínský Národní dům toho od svého slavnostního otevření v roce 1911 zažil hodně. Měl být centrem společenského života a hodně let i byl. Pak se tady ale psala historie a „děly se věci“...
„Odpadlíci“ z Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSSD) tady v roce 1921 založili úplně novou stranu − KSČ. Ještě před válkou dům zabrali Němci pro svůj říšský rozhlas. Po válce to vypadalo na lepší časy, protože z Karlína začala vysílat dvě krajská studia Československého rozhlasu (pro střední Čechy a Prahu). Až do roku 2002. Tehdy bylo s Národním domem „málem amen“. Budovu, stejně jako půlku Prahy, zaplavila stoletá voda.
Povodně 2002
Prostorné chodby v prvním patře i v přízemí si dodnes dochovaly původní secesní ráz. Obě podlaží spojuje centrální trojramenné schodiště. Z původní restaurace je rozhlasový newsroom, místnost s kancelářským nábytkem a počítači, mezi kterými kmitají redaktoři regionálního zpravodajství pro Prahu a další pro střední Čechy.
Původně tady byly menší kanceláře a pracovny dost necitelně rozdělené několika příčkami. Těsně před povodněmi v roce 2002 se příčky vybouraly a vznikla jedna místnost, kterou srovnala se zemí voda.
„12. srpna začala pronikat z kanalizace, 13. srpna v 5:00 ráno muselo být ukončeno vysílání, protože voda ze sklepa zaplavila celé zvýšené přízemí až do výšky 1,10 metru,“ popisuje kritické události očitý svědek Karel Zajíc, dnes vedoucí programu Regina DAB Praha.
Voda poškodila celý suterén i patro
Spláchla příčky a vestavby, odplavila omítky, v suterénu vznikl hluboký kráter, do kterého se pak při rekonstrukci muselo nalít několik automíchaček betonu. Do newsroomu se sice voda přímo nedostala, přesto dokázala vytrhat a zvlnit celou parketovou podlahu.
„V rámci povodňové rekonstrukce jsme nakonec zvolili generálku celé budovy, a to i s novými technologiemi. Tam, kde to šlo, vrátili jsme domu i secesní ráz,“ popisuje Zajíc. Dekorativní prvky na dveřích, repliky původního kování nebo skleněné výplně s jemnými liniemi či ozdobami odkazují k secesi podle projektu obnovy Simony Králové a Vladimíra Šenkýře.
Vraťme se ale na začátek
16. května 1921 měla ale nejsilnější politická strana (ČSSD) docela „namále“. Tehdy Českoslovanská sociálně demokratická strana vznikla už v roce 1878, jako odnož rakouské sociální demokracie, samostatná se pak stala v roce 1893.
V karlínském Národním domě se odštěpilo marxistické křídlo, které založilo Komunistickou stranu Československa. Jejím prvním předsedou byl Václav Šturc a místopředsedou Bohumír Šmeral. Čekali byste jména Antonín Zápotocký nebo Klement Gottwald? Ti přišli až později, Zápotocký „seděl“ na Pankráci a Gottwald stolařil v Rousínově.
Ulice tak dostala jméno po poslanci a spoluzakladateli KSČ Josefu Hybešovi až v roce 1952. Začátkem století to byla Strossmayerova po záhřebském starostovi a čestném občanu Prahy, a od roku 1933 nesla jméno Vitoldova (po litevském velkoknížeti, kterému husité nabídli českou korunu).
Centrum společenského života
Národní dům slouží rozhlasu od roku 1937, postavený byl v letech 1910–1911 podle návrhu architekta Josefa Sakaře. Karlín byl krátce předtím povýšen na město a radní chtěli rychle dohnat „lepší čtvrti“, třeba Vinohrady nebo Smíchov. Nechali tak postavit velkorysou stavbu v postsecesním klasicismu.
Krátce po otevření tak konečně měli reprezentativní centrum společenského života. Byla tam velká restaurace, dvě kryté verandy (později přestavěné na kuželny), v prvním patře taneční a přednáškový sál, a taky místnosti pro spolkovou činnost. Taky proto je Národní dům už od roku 1958 kulturní památkou.
„Dva původní kamenné portály vedly návštěvníky do vinárny a restaurace. Vpravo vzadu byla kuchyně a další zázemí pro hlavní restauraci,“ popisuje historii domu Zajíc. Vedle levého portálu visí na stěně deska s nápisem: „Zde byla založena revoluční strana dělnické třídy, která dovedla pracující lid Československa k vítězství“. (Dnes je v suterénu, kde jsou sklady a technické zázemí.)
Průvodce: David Vávra
Host: Karel Zajíc, vedoucí programu stanice Regina DAB Praha
Účinkují: Lucie Pernetová a Václav Jílek
Mistři zvuku: Martin Dušek, Roman Kolliner a Jitka Kundrumová
Hudba: Tomáš Pernický
Scénář a režie: Jan Herget
V roce 1938 přišli nacisté i do Karlína
Po bočním schodišti pro personál, které je celkem úzké a příkré, se přesunete nejen do jiného prostoru, ale i do roku 1938. Československý rozhlas tehdy potřeboval rozšířit vysílání pro německou menšinu. Postavil nový vysílač Mělník a pro výrobu programu v němčině si pronajal prostory v Karlíně. Za pár týdnů, po vzniku protektorátu, už o nějaký pronájem nešlo, ale o zabavení budovy pro své vysílání. Naštěstí ne na dlouho, po válce dům připadl Československému rozhlasu. Musel ale nejdřív projít první velkou přestavbou, pro potřeby vysílání.
V prvním patře je největší studio, takzvané Áčko. Podle Zajíce to býval taneční sál s pódiem, pěti lóžemi a galerií. Aby ale mohl sloužit jako nahrávací studio, musel se hlavně odhlučnit. Parketovou podlahu překrývá hladký koberec, stěny jsou obložené dřevem a speciálními šikmými deskami ze sololitu pohlcující ozvěnu.
Legendární Áčko a TOČR
V prvním patře je největší studio, takzvané Áčko. Podle Zajíce to býval taneční sál s pódiem, pěti lóžemi a galerií. Aby ale mohl sloužit jako nahrávací studio, musel se hlavně odhlučnit. Parketovou podlahu překrývá hladký koberec, stěny jsou obložené dřevem a speciálními šikmými deskami ze sololitu pohlcující ozvěnu.
„Když se na podívám z boku, křivky mi připomínají barevné kombinace kubistických obrazů Josefa Čapka. Tato dekorace je ale mnohem mladší, z 60. let,“ říká David Vávra. Tehdy Áčko zažívalo zlatou éru. Protože tady měl své sídlo TOČR (Taneční orchestr Československého rozhlasu). Od roku 1963 ho vedl Karel Krautgartner a hity tu tehdy natáčely největší hvězdy naší pop music. Třeba Gott, Pilarová, Vondráčková, Štědrý, Matuška, Kubišová nebo Mládek a jeho Bonjoband…
Zahrada zvládla tisíce lidí
Chloubou karlínského studia vždy byla zahrada s altánem. Z terasy je dnes dobře vidět, jak byla rozlehlá. Zabírala celé Kaizlovy sady a končila až u Sokolovské ulice s tramvajemi. Vešly se sem nejmíň dva tisíce hostů. Lidé pendlovali třeba mezi hudebním pavilonem a tanečním parketem. „Pokud se na karlínskou budovy zadíváte ze strany zahrady, je možná ještě zajímavější, než při pohledu na hlavní vchod,“ myslí si Vávra.
Příkladná symetrie se odráží i ve vnitřním uspořádání. Levé i pravé křídlo bývalé kuželny, slouží dvěma regionálním stanicím, které uprostřed spojuje centrální redakce zpravodajství. V prvním a druhém patře jsou pak studia, kde vznikají hudební nahrávky i rozhlasové hry.
Karlínská rozhlasová historie
Jako první začalo z Karlína vysílat Středočeské krajské vysílání Čs. rozhlasu. V pondělí 1. dubna 1963 a o rok a pár měsíců později, 31. srpna 1964, se ozvalo Vysílání pro hlavní město Prahu. Posluchači si je mohli naladit na střední vlně z vysílače Mělník a v rozhlase po drátě. Středočeská redakce to ale neměla první rok vůbec jednoduché.
Jejich sídlo bylo ve starém pavlačovém domě na Smíchově (dnes Štefánikova třída, tehdy se ale ulice jmenovala S. M. Kirova). Vysílaní tak museli mít natočeno do 10:00 hodiny, aby ho stačili dopravit do karlínské budovy. Redaktoři se stěhovali spolu se vznikem pražského studia.
Regina a Region
Už v roce 1968 se začalo uvažovat o sloučení obou redakcí, po srpnu ale měli všichni „trochu jiné starosti“. V době normalizace muselo odejít mnoho redaktorů, někteří se vrátili až po roce 1990. Tehdy došlo i ke sloučení obou dosud samostatných redakcí pod názvem Regina Praha (1991).
Po vzniku krajů ale (5. března 2001) zahájila Regina samostatné vysílání pro Středočeský kraj. Z důvodů lepší čitelnosti obou stanic se pak 21. října 2002 středočeská Regina přejmenovala na Český rozhlas Region (a jmenuje se tak dodnes). Od 2. listopadu 2015 vysílá Regina pouze v digitálním formátu, do jejího názvu se tak dostalo označení Regina DAB Praha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
