V Británii píská fotbalové zápasy první rozhodčí na vozíčku. Miluju každou minutu na hřišti, říká
Má přehled o hře, respekt u fotbalistů, kterým neváhá ostře domluvit nebo jim v krajním případě ukázat i žlutou či červenou kartu. Jedna věc ale 21letého Nathana Matticka od ostatních fotbalových rozhodčích odlišuje. Na hřišti se totiž pohybuje na elektrickém invalidním vozíku. Po mozkové obrně a řadě operací se Nathan dokázal poprat s osudem a stát se prvním oficiálním britským fotbalovým sudím na vozíčku.
Jsem u Nathana doma, což je chráněné, pochopitelně bezbariérové bydlení s asistenční službou v anglickém Gloucesteru. Mladík ho sdílí se dvěma dalšími vozíčkáři.
Nathan mi na displeji elektrického vozíku předvádí všechny vymoženosti svého dopravního prostředku, se kterým už najezdil 2940 mil.
Jdi za svým snem a splní se ti
Když studoval na National Star College v Cheltenhamu, což je skvělá střední škola pro hendikepované studenty, zeptal se na tamní sportovní katedře, jestli by se nemohl stát fotbalovým rozhodčím.
„Jsem přesvědčený, že i s handicapem po mozkové obrně můžu být pro tuhle společnost prospěšný.“
„Poradili mi, ať napřed kontaktuju Fotbalovou asociaci, a tam mi řekli, že to klidně můžu zkusit. Splnil jsem podmínky, absolvoval příslušný kurz a bylo to,“ shrnuje Nathan. „I když jsem na vozíčku, můžu přece dělat něco pořádného. Spousta lidí si neuvědomuje, že vozíčkáři můžou dělat v podstatě cokoli, jen trochu jiným způsobem.“
Zelená je tráva. I ta umělá
Nathanova oficiální rozhodcovská licence se vztahuje na zápasy pětičlenných až devítičlenných týmů. Mladík, kterého teď čeká operace levé ruky, nejčastěji píská zápasy hrané v hale na palubovce nebo na umělé trávě.
Tráva přírodní přece jen pro Nathana a jeho vozík skrývá jisté nástrahy. A hlavně po dešti nebo mrazivém ránu by sudí mohl ublížit sobě nebo hráčům.
„Samozřejmě trvalo, než jsem si zvyknul na rychlost fotbalistů i vlastního vozíku a vůbec než jsem se celkově naučil pohybovat po hřišti. Když někdy míč trefí můj vozík, tak se hráčům okamžitě omluvím. Už jsem to párkrát schytal taky do obličeje, ale to je prostě úděl rozhodčího,“ směje se Nathan Mattick, který fandí londýnské Chelsea a má o fotbale veliký přehled.
Když přijímáme, měli bychom i dávat
„Mým nejoblíbenějším rozhodčím je Angličan Howard Webb, který už s pískáním skončil. Právě on byl pro mě skutečnou inspirací, abych se stal rozhodčím. Pískal finále mistrovství světa v roce 2010 a taky závěrečný souboj Ligy mistrů ve stejném roce,“ dodává Nathan.
Rozhodčím se chtěl stát už od svých osmi let. Bylo mu jasné, že nikdy nebude soudcovat Premier League, ale jak říká, miluje každou minutu na hřišti.
Mimořádný mimochodem není jen Nathan, ale taky jeho rodiče. Ti měli pocit, že by britskému státu za dlouholetou a nákladnou péči o svého syna měli něco vrátit. A tak se z nich stali pěstouni a pečují teď o tři malé děti.
