V básních se pokouším zlehčit sám sebe. Pavlu Kašparovi vychází sbírka veršů Chce se mi

26. únor 2021

Pavel Kašpar je muž mnoha rozhlasových profesí, speaker, hudebník a literát. V nakladatelství Dauphin vydává sbírku veršů Chce se mi. Poslechněte si autorské čtení a rozhovor.

Francouzská spisovatelka Sylvie Germainová napsala o Bohuslavu Reynkovi a jeho manželce Susanne Renaudové, že „zatímco jednomu noci ubývalo, druhému přibývalo“. Právě tak si připadala redaktorka Alena Blažejovská poprvé u společného mikrofonu se svým rozhlasovým kolegou Pavlem Kašparem. Zatímco ona je zvyklá pracovat večer a v noci – a taky vysílá Zelný rynk v podvečer (a jiné pořady na dalších stanicích dokonce až před půlnocí) – Pavel Kašpar je moderátorem pořadu Dobré ráno, Moravo. Přestože se sešli nad Kašparovou sbírkou veršů, zeptala se nejprve: Vám to vyhovuje, vysílat od pěti ráno? V kolik hodin musíte vstávat?

„Mám tu práci moc rád, ale jsem sova a byl jsem zvyklý pracovat spíš v noci. Ranní vstávání pro mě žádný med není,“ připouští Pavel Kašpar. „Vstávám ve 3.50, a tím že chodím pěšky, se trošku nastartuju a do rozhlasu přijdu v podstatě už v kondici. Ale když potom odcházíte kolem půl desáté, tak je ten pocit naprosto úžasný, protože já jdu domů a spousta lidí jde teprve do práce. Na druhou stranu je fakt, že ta baterka v rámci týdne dojíždí trochu rychleji.“

„Jednou mi – vzhledem k mé práci slovesné dramaturgyně a scenáristky – kdosi řekl, že jsem DJ slova. Připadáte si jako moderátor Dobrého rána jako DJ?“ ptá se Alena Blažejovská. – „To je zajímavé přirovnání, a když tak nad tím přemýšlím, tak asi trošku ano. I když při práci dýdžeje se na to musíte připravit, a při vysílání Dobrého rána vás to často postaví do situace, kdy musíte improvizovat,“ říká Pavel Kašpar.

V rádiu vyzkoušel všechno

Do Českého rozhlasu přišel ze školství, kam se vrátil po dvacetileté pauze. „To jsem, pravda, vydržel jenom půl roku a přišla nabídka z Českého rozhlasu, respektive konkurz, kam jsem se přihlásil, protože jsem o to moc stál,“ vzpomíná Kašpar. Předtím působil v České televizi, ale ani ta nebyla prvním médiem, pro které začal pracovat. „Začalo to už v roce 1995, kdy jsem začal pracovat v prvním soukromém rádiu. Tam jsem se tehdy přihlásil na popud své tehdejší ředitelky ve škole, která mi řekla, ať to jdu zkusit. Moc za to po těch letech Jindřišce Matějkové děkuju, protože mi otevřela úplně nový svět, který mě natolik okouzlil, že už bych ho za nic jiného nevyměnil.“

Pavel Kašpar začal jako moderátor. „Pak jsem vyzkoušel kromě obchoďáka téměř všechny funkce v rádiu. Chvíli jsem dělal programového ředitele, pak jsem byl i hudebním dramaturgem, byl jsem i ředitelem, ale práce za mikrofonem je asi nejkouzelnější. I když musím uznat, že práce hudebního dramaturga má taky svoje kouzlo,“ vypočítává Kašpar.

Rozhlasák ale původně vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity. Jaký obor, či obory? – „Vystudoval jsem učitelství pro 1. – 4. stupeň základní školy a moje specializace je na pracovní výchovu. Větší část své pedagogické kariéry, která nebyla moc dlouhá, jsem odučil na základce,“ upřesňuje. 

Čtení nejen oblíbených básníků

Literatura jej provází celý život. „Jako dítě jsem četl, pak mě to v době puberty trošku přešlo, a pak jsem se k literatuře zase vrátil,“ usmívá se Kašpar. „Čím jsem starší, tím čtu raději, ale paradoxně na to teď mám míň času.“ A co konkrétně čte – poezii, nebo prózu? „Poezii čtu strašně rád, v poslední době ji čtu hodně, ale mám rád i prózu. Kouzlo poezie objevuju vlastně až posledních letech.“

„Nerad bych na někoho zapomněl, zkusím si spíš vybavit, co se mi líbilo v poslední době. Zaujaly mě verše Marie Šťastné, Ondřeje Hanuse a z klasických českých básníků mám moc rád tvorbu Miroslava Holuba nebo Ivana Wernische,“ odpovídá na otázku, které básníky má nejraději.

Muzikantem od základky

Pavel Kašpar však žije i hudbou, je spojen s několika kapelami. „Hudbu mám možná ještě radši než literaturu, ta mě provází od základky. První kapelu jsem zakládal už v sedmé třídě a od té doby jsem muziku neopustil. Baví mě hraní v kapelách a baví mě hlavně tvořit nové věci, psát vlastní písničky.“

Jak by bylo možné tuto hudbu specifikovat žánrově? – Pavel Kašpar vypráví: „Moje první kapela na základce byl nadšenecký projekt, kdy jsem se domluvil s kamarády ze třídy, že uděláme kapelu, a oni na mě všichni hleděli, protože v té době nikdo na nic nehrál. Já jsem říkal: To nevadí, to vymyslíme. Sešli jsme se u spolužáka Tondy Sedláka doma, protože on jediný měl v té době nahrávací magnetofon s vestavěnými mikrofony, a za dvě hodiny jsme nahráli naši první kazetu. Měli jsme napsané jen názvy písní a pak už to byla improvizace. Později to bylo cílenější, když jsme se na ty nástroje začali učit. Začali jsme na dvě dřevěné akustické kytary, které jsme měli doma, a k tomu jsme si vyráběli bicí z kýblů a krabic od bot. Časem jsme si ušetřili na regulérní nástroje. Muziku, kterou jsme hrávali a kterou hrávám v podstatě pořád, můžu označit jako bigbít. V poslední době koketuju i s elektronickou muzikou. Na úplném počátku jsem hrál s kapelou Prasklý bachor, pak to byla dlouhá kariéra s kapelou Hraczki nebo s kapelou Motejl.“

Čtěte také

Nejsem cynik

V nakladatelství Dauphin Pavel Kašpar v těchto dnech vydává sbírku veršů nazvanou Chce se mi. Do té doby publikoval absurdní prózy a autorské komiksy. V básni věnované Jaroslavu Eriku Fričovi se zmiňuje o tom, že mu kdysi poslal své básně. To prý odpovídá skutečnosti, avšak Frič si je pravděpodobně už nestihl přečíst, byl těžce nemocný a brzy nato zemřel. I tento detail však vypovídá o tom, že se Kašpar počítá do prostředí undergroundu. „Když jsem se začal o poezii a básníky zajímat, přivedla mě k tomu skupina Vítrholc. Ať už ústy Karla Škrabala, nebo Dalibora Maňase, setkal jsem se s tím, že psát by se dalo i jinak. I když už dříve jsem psal písničkové texty.“ To je však pro autora přece jen jiná disciplína než psaní poezie.

V Kašparových verších je často přítomná nadsázka, ironie, sarkasmus, černý humor – až se čtenář místy lekne, jestli nejde o skutečný cynismus. Jak to s tím je? – „Nemyslím si, že bych byl úplným cynikem,“ směje se autor, „i když mě tak někteří lidé třeba po přečtení těch básní budou vnímat. Spíš se pokouším zlehčit sám sebe, svůj pohled, svoje starosti.“

Je to i způsob, jak vyvážit určitou deziluzi a smutek – z obavy, aby autor nesklouzl k sentimentu či patosu? – „Patetický jsem být nechtěl, a proto někdy, když píšu o svých pocitech, které třeba nebývají úplně nejveselejší, sahám po těch prostředcích, které ironie a sarkasmus nabízí. A beru to jako zlehčení, abych se nezačal utápět v nějakých bolestných, sentimentálních vzpomínkách. Ale není to jenom o bolesti, je to i o lásce a o radosti, i když mnohdy napsané tak, že to tak nemusí na první dojem vyznít.“

Proces tvorby

Mnohé Kašparovy básně mají blízko k aforismům. I když nejsou tak krátké. Jak vlastně vypadá jeho proces tvorby – píše „v hlavě“, chodí s budoucí básní, nebo ho inspiruje bílý papír, respektive bílý monitor? – „Nikdy jsem nesedl k čistému papíru nebo monitoru s tím, že teď jdu psát. Přijde myšlenka nebo nápad, který nosím v hlavě, nějakým způsobem ho rozvíjím a dělám si dílčí poznámky,“ vysvětluje Pavel Kašpar. „Pak se k té myšlence vrátím, zkouším ji rozvést do básně a nechávám ji uzrát. Jsou básničky, které vzniknou hned, něco vzniká podstatně delší čas.“

Pro vysílání byly vybrány verše bez vulgarismů. Ve sbírce na ně však čtenář narazí často. To je něco, co v undergroundové poezii existuje zcela přirozeně. Pracuje s tím Pavel Kašpar vědomě a záměrně, nebo je to bezděčné –  jako způsob svobodného vyjádření? – „Je to bezděčné. Často píšu o svých pocitech padesátiletého chlapa –  a to tak, jak člověk vulgarismy občas používá i ve svém životě. Nemyslím si, že jejich nadužívání má nějaký smysl, naopak, přijde mi celkem příjemné, když ve vhodný okamžik vulgarismus použijete a on ten text okoření. Nikdy jsem nad tím ale nepřemýšlel nějak cíleně, že bych  ho chtěl zařadit, nebo se mu vyhnout. Často předčítám doma své ženě a podle jejích reakcí poznám, jestli jsem se trefil, nebo ne.“

Sbírka Chce se mi vychází v zajímavé grafické úpravě Kláry Smith a vedle básní obsahuje i fotografie, které jsou dílem z její tvorby, dílem z fotografické tvorby Pavla Kašpara.

Spustit audio