V 92 letech zemřela Princezna Pampeliška a královna dabingu Viola Zinková. Poslechněte si její zvonivý smích v posledním rozhovoru na Dvojce
Ještě ve 40 letech hrála princezny a v roce 2001 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Často taky spolupracovala s rozhlasem. Naposledy s ní na Dvojce vedl rozhovor Jaromír Hanzlík v roce 2009, když jí bylo 84 let. Zemřela ve středu 18. října 2017 ráno ve věku 92 let.
Jako herečka stála Viola Zinková u zrodu studentského divadla Disk. „Všichni z DAMU jsme byli tehdy na rok totálně nasazeni. A pak v roce 1945 hned dva dny po konci války nás Lukavský a Pleskot sezvali, abychom nastudovali Kainarova Nasredina. A to bylo první představení v Disku.“
Ve 40 jako Princezna Pampeliška?
Takřka osudovou se jí ale stala jiná hra, Kvapilova Princezna Pampeliška. Monologem ze hry zabodovala u režiséra Jaroslava Kvapila při přijímacích zkouškách na DAMU. Hru zkoušela i v prvním ročníku a později ji i natočila.
„Stalo se to v době, když už jsem si myslela, že se Pampeliška ke mně nepřiblíží, telefonoval mi režisér Jareš,“ vzpomínala herečka se svým typickým zvonivým smíchem. „Já se úplně vyjevila a řekla jsem mu: Pane režisére, mně je 40! A on řekl: To je ten nejvhodnější věk. A tím to začalo.“
Byla jsem zvyklá dělat dabing jinak
Nespočet rolí ztvárnila v dabingu. V roce 2001 dokonce získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství. Dabovala ještě v letech, kdy se dabing zkoušel a pak se jelo ve vysílání živě. „Jednou se na nás přijeli podívat Němci. Byli úplně vyjevení. Vysílalo se totiž večer a herci přibíhali, ještě nalíčení z divadla a třeba v uniformách,“ smála se v rozhovoru.
„Já jsem ale pořád zvyklá dělat ten dabing trochu jinak, než se dělá teď. Byla jsem zvyklá, že jsem tu roli poznala. Že jsem i poznala, jak to ten herec dělá a koho dělá. Teď mě trošku už vadí, a taky je to možná mým věkem, že třeba neslyším svého partnera. Tenkrát se taky točilo mnohem míň filmů. Ale byla to opravdu ještě práce.“
Já už pak v rozhlase nesměla
I rozhlasový archiv je bohatý na nahrávky s jejím hlasem. Přesto mezi roky 1974 a 1979 natočila pouze jednu jedinou věc. „Já už jsem pak dál nesměla. Prostě jsem svým způsobem dál existovala a nelíbilo se to. Nikoho jsem neurazila, nerebelovala jsem. Ale měla jsem svoje názory,“ vysvětlovala.
Práce v rozhlase si ale cenila. „Já jsem si v rozhlase odbyla to, co se stává na divadle: role od naivek po babičky. A to bylo pro mě velké štěstí. I když byly na divadle doby štědré a doby na role hladové, rozhlas mně to pořád nahrazoval. Proto jsem taky neměla tolik rolí, které bych toužila hrát.“
