Úžasné životy: Karel Havlíček Borovský podle novináře Erika Taberyho

17. duben 2022

V lidové paměti přežívá Karel Havlíček Borovský jako romantický vlastenec, který se postavil Habsburské monarchii a Bachovu absolutismu. Za to jej podle této představy stihlo vyhnanství v Brixenu a předčasná smrt. Ve skutečnosti byl Havlíček spíš politický realista a kritický novinář. Jeho příběh přibližuje šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery.

Karel Havlíček Borovský se narodil 31. října 1821. Začínal jako redaktor Pražských novin, přispíval také do satirické přílohy Česká včela. V revolučním roce 1848 založil Národní noviny, které později monarchie zakázala. Havlíček své novinářské aktivity následně přesunul do Kutné Hory, kde vydával časopis Slovan.

Činy, ne prázdná slova

Erik Tabery považuje Havlíčka za zakladatele novodobé české novinařiny. „Šel k podstatě toho, jak by měla společnost vypadat, jaké informace potřebuje k tomu, aby byla moderní,“ přibližuje jeho přístup. Havlíček své současníky podle Taberyho také šokoval. „Spousta lidí si tehdy myslela, že je neuctivý k tradičním osobnostem, které se ale podle něj jen oddávaly prázdným frázím,“ dodává.

Esence Havlíčkova přístupu se naplno ukázala při polemice s Josefem Kajetánem Tylem. Havlíček mu v kritice jeho románu Poslední Čech vyčetl, že žije v iluzích. Zdůraznil, že národu budou užitečnější reálné činy než prázdná slova. Havlíček to za to od svých současníků schytal ze všech stran, ohradila se proti němu i spisovatelka Božena Němcová.

Později ale veřejné mínění strhl na svou stranu. „Ukázal, že musíme vést tvrdou vnitřní debatu, protože jen tak na sebe budeme klást vyšší nároky a posuneme se dál,“ myslí si Tabery. Právě to Havlíček považoval za přínosnější pro rozvoj české společnosti než například neustálé vyzdvihování češtiny a české literatury.

Mýtus bořitele monarchie

Havlíček sice neusiloval o rozbití rakouské monarchie, přesto pro tehdejší vládu představoval hrozbu. Habsburské mocnářství chtěl totiž federalizovat a jednotlivým národům dopřát co největší autonomii. „Ve svých článcích přímo nabízel postup, jak takového cíle dosáhnout,“ připomíná Tabery.

Mocnářství proto vymýšlelo různé způsoby, jak Havlíčkův vliv umenšit, až jej v roce 1851 internovalo v tyrolském Brixenu. V odloučení od veřejného života a po nějaký čas také od rodiny Havlíček zůstal necelé čtyři roky. „Není to trest, jako kdyby byl zavřen v nějaké kobce, ale pro kreativního člověka je odloučenost od práce, blízkých a kulturního prostřední bolestná,“ podotýká Tabery.

Po návratu do Čech v roce 1855 Havlíček zjistil, že jeho žena Julie měsíc před jeho příjezdem zamřela na tuberkulózu. Stejné infekci nakonec v roce 1856 podlehl i on sám. Po jeho pohřbu se vžila představa, že Havlíčka uštvalo mocnářství, které se snažil zbořit. To je podle Taberyho spíš mýtus, ale Havlíčkův konec podle něj tragický byl.

„Do jisté míry obětí je,“ připouští Tabery, „ale zároveň to byl člověk, který tvořil a popisoval, jak by měla společnost vypadat.“ A to bychom si podle Taberyho měli z Havlíčka vzít. „Víc než bořitelem byl osobností, která ukazovala, jak stavět,“ uzavírá.

autoři: Jan Herget , hor
Spustit audio

Související