Úžasné životy: herečka Jana Dítětová podle Ilony Svobodové
Na hvězdu filmů Prstýnek nebo Karel a já zavzpomíná herečka, která se se starší kolegyní poprvé setkala během svých studií. Obě si hned padly do oka. Přestože se tradovalo, že Dítětová byla jinak velmi tvrdá a rázná žena. „Mě v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého přijala hned krásně a vlídně. Až mě to překvapilo. Protože jsem měla se staršími kolegyněmi jiné zkušenosti,“ vzpomíná Ilona Svobodová. „Krásně se o mě starala. Mohl to být rok 1982.“
„Krásně se o mě starala. Mohl to být rok 1982, protože jsem v maturitním ročníku točila Hadí jed, kde mi pan Vinklář hrál tatínka a na to konto mě představil a přivedl na konkurz právě do Realistického divadla.“
Čtěte také
Svobodová připouští, že tehdy měla velké štěstí. Protože právě Dítětová jí umožnila, aby z nich byly přítelkyně. Nebýt toho, zřejmě by v tamním ansámblu prožívala těžké chvilky. „Byla hodně drsná, takže bych nechtěla být její nepřítel. Se mnou nastoupila jiná kolegyně a chovala se velmi tvrdě.“
„Měla jsem štěstí, že jsem jí padla do noty. Zároveň když bylo něco špatně, tak se dokázala ozvat. A byla tak pevná a tvrdá, že někteří i plakali. Ale ji znám i ze šatny, kam jsme si chodily povídat. A byl to tak láskyplný člověk, že na ni velmi ráda vzpomínám,“ dodává Svobodová.
Vzdala se i peněz
Dítětová dokázala podat pomocnou ruku i ve chvílích, kdy se rozhodovalo o honoráři. Kvůli Svobodové tehdy udělala spolu s kolegyni Jiřinou Štěpničkovou výrazné přátelské gesto.
„Když jsem přišla do divadla, nabídli mi různé role, ale řekli mi, že na mě nemají moc peněz. A tak jsem měla jen poloviční úvazek. Nebyly peníze. Ale Jana Dítětová a paní Štěpničková mi daly kus svého směrného čísla, tedy kus svých peněz, a odešly do hlubšího důchodu, a tu část využil pan ředitel Buchvaldek na můj plat.“
„Jsem Janě vděčná, že mi kromě místa a skříňky v šatně dala i kus svého směrného čísla,“ vzpomíná dál Svobodová.
Její blízcí
Osobní život Jany Dítětové byl velmi komplikovaný. Štěstí v lásce našla vždy jen na chvíli. Druhým manželem Jany Dítětové byl Josef Vinklář, s nímž vychovávala syna Jakuba. „Tam byla taková směs tvrdosti a lítosti. Cítila jsem, že i když s Pepou hrajou v jednom divadle, a syn Jakub sedí v šatně, že jí je líto, že už nejsou jedna rodina.“
„Ona se pak zašila někam do koutku, v sobě si to vyřešila, nadechla a jelo se dál. V divadle pořád seděla, byla sama. Bezmezně milovala syna, neměla nikoho bližšího. Kolikrát mi bylo líto, že jsem ji v klubu našla, i když nehrála. Prostě tam jen tak seděla. Co by dělala doma u televize, že? Nikdo ji tam nečekal.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
